Těžší než jsme doufali – dvě

Nadváha je vděčné téma. Tady se mi to potvrdilo, protože po mé úvodní zpovědi (článek Těžší než jsme doufali), mne soustrastně kontaktovalo celkem dost lidí a ještě víc škodolibých přátel. Dokonce, se objevilo ne jedno přání, abych napsal, jak tedy hubnu. Nuže, jak tedy hubnu?

Mám za sebou první zkušenost, kterou jsem zpětně nazval „předehrou“. Byla to doba nesmělých praktických pokusů i zapálené teoretické přípravy a hlavně, čas zrodu jakéhosi osobního stanoviska k tématu.

 V tomto období jsem důsledně listoval populárně naučnou literaturou, seznamoval se s obsahy KJ jednotlivých potravin, zaujatě vážil hmotnost rajčat i hrášku a odpočítával kuličky, ve zkratce věnoval se osobnímu výzkumu. Na internetu jsem sjíždět pořady s ing. Havlíčkem a doktorkou Kateřinou, prostě – to vše, pokud možno vleže, protože vyrovnaný člověk se bezdůvodně neklátí ani neposkakuje!

Přes všechny získané rady a postřehy se ve mně plíživě rodilo přesvědčení, že si do toho nenechám mluvit a najdu si vlastní cestu. Jakási hrdost. Mé vnitřní Já přece ví, co je správně a pokud si večer přeje dvacet deka anglické slaniny, obložené sýrem a zapité kvalitním červeným vínem, nemohu mu odporovat. (Nehledě k tomu, že velice rád prošlapávám neprošlapané cestičky, což je nevděčný úkol, ale někdo to prostě udělat musí.) Dopřával jsem tedy svému Já, o co si jen řeklo, navozoval psychickou pohodu a dbal na to, abych nezažíral stres, proti kterému jsem bojoval převážně červeným, někdy ovšem i bílým vínem. Na váhu jsem nelezl, určil jsem si totiž jako den vážení, vždy  poslední den v měsíci a těšil se na tu radost, až zjistím, že tohle funguje!

Nebudu to prodlužovat, užíval jsem si náramně a dlouho nebyl v takové psychické pohodě. Nakonec ale přišlo to vážení a bylo to jinak. Kdo by čekal, že jsem tímto způsobem shodil pár kilo, ten by prohádal. Po odečtení mé hmotnosti, jsem myslel, že je ta věc rozbitá. Rozbitá samozřejmě nebyla, jen drzá, protože ukazovala o tři kila víc než minule.

Nejzajímavější ale bylo hlavně to, co přišlo potom. Myslím tím, chvíli kdy bylo jasné, že se na to musí jinak. V tu ráno se mé podvědomí postavilo na zadní (je to tak vždycky) a začalo ke mně sladce promlouvat. První přišla moje nová podvědomá afirmace „ Bůh mě chce mít tlustýho!“ Za ní v závěsu, mi v hlavě sladce ševelily všechny ty ostatní mastné větičky o pořádných chlapech,  optimistických a vyrovnaných tlouštících a nakonec ta o tom, že až bude bída, bude se mi moje tajná zásobárna sádla, hodit a pak ještě, že podkožní kabátek je na zimu to nejlepší (pro pořádek, tohle jsem si říkal v červnu). Jistě jich sami znáte ještě víc.

Dobře, nakonec jsem to přehodnotil a sklonil se před doporučeními výše uvedené mediální dvojice. Začínám „sekat latinu“, zařazuji pohyb, slibuji lehce cvičit (aby se tělo nedostalo do šoku), jíst zdravě a napsat další zápis až se něco změní. Na váhu zatím nelezu, protože s ní nemluvím!

Otázka je, jak dlouho tu latinu budu sekat. A pak také přemýšlím, proč to tady všechno píšu. Asi z nějakého dostatečně narcistického popudu a pak možná trošku i proto, aby bylo vidět, jak si člověk dokáže nalhat hromadu bludů, jen aby nedosáhl změny.

Jak myš v lítačkách.

Tak takhle to vypadá, když se člověk rozhodne vzít osud do svých rukou. Jedna statečná žena mi poslala svůj příběh. Pokud si dobře vzpomínám, sešli jsme se jen dvakrát během šesti měsíců, víc nepotřebovala. Berte to prosím, jako inspiraci pro svůj vlastní život.

Chtěla bych se s vámi podělit o svůj příběh. Vím, že ještě nemám vyhráno, ale krok po kroku jdu naproti svému zdraví a psychické rovnováze. Zamilovala jsem se bláznivě do chlapa a vše bylo krásný, báječný a nejlepší… Tak jako normálně, když jste zamilovaní. Měl řadu svých nevyřešených problémů, ale kdo je dnes nemá J, máme je všichni.. a tak jsem věřila tomu, že společnou prací, dohodou a rozumným postupem jeho dluhy a problémy vyřešíme. Po dvou letech jsem uviděla, že je řeším já a on mě má pod palcem, protože uměl vždy poděkovat, vyjádřit lásku a to, jak mne potřebuje. Byl bez práce, já vydělávala, řešila, pracovala a on mě za to miloval. Docházela mi energie a ve chvíli, kdy jsem byla unavená a nestíhala, přicházel i od něj nezájem a naháněl jiné ženy – mladší a usměvavé. Poprvé jsem se rozhodla odejít. Poprvé jsem dostala šílený výprask. Nemohla jsem utéct, držel mě v zamčeném domě. Až ráno mě benevolentně pustil, že mohu jet do práce. Dlouho jsme se pak neviděli. Po půl roce přišel, že ví, co ztratil. Uvěřila jsem mu. Vztah pokračoval…. Nebudu unavovat detaily, ale násilí se stupňovalo a tím, že jsem se poprvé vrátila, dala jsem zelenou tomuto chování, jako normě pro náš vztah. Mě ubývalo sebevědomí, nakonec jsem začala mít i dojem, že je opravdu chyba ve mně a já jsem strůjcem jeho životního neúspěchu.. stala jsem se hromosvodem pro všechny jeho nálady – nutno možná i napsat, že jsem byla v práci úspěšná a během vztahu i povýšila na managerskou pozici ( tedy on si to nepřál J). Já ale věděla, že s tím souvisí vyšší příjem a tak budu moci lépe zabezpečit naši domácnost, budeme si moci dovolit dovolené, lyžování, atd…

Začala jsem žít syndromem týrané ženy – bála jsem se reálně reagovat na situace, které přinášel život – za šest let společného vztahu tento člověk prošel šesti zaměstnáními a ještě rok stačil být nezaměstnaný – věděla jsem, že jsem ten stabilní kámen a že ustojíme ty náhlé změny v jeho životě.

Mě ale docházela energie  - já do vztahu dávala a nic jsem nedostávala zpět. Nezájem o to, co dělám, jaké mám sny, jaké touhy. Zcela jsem pracovala pro něj. Dostala jsem i vynadáno za to, že mám přátele a občas zajdeme na vínko , jsem cvičitelkou aerobiku a nebylo jednoduché chodit na hodiny. Žárlil a myslel si, že ho podvádím. Dokonce mne označil za duševní děvku – že se bavím s kamarády – muži. Bála jsem se cokoliv mu na rovinu říkat. Začala jsem si vymýšlet, že jdu s kamarádkou, když přišla sms od kolegy z práce, vypínala jsem mobil, aby nebyly konflikty. Už jsem to vůbec nebyla já. Moje duše žila v tělesné schránce, tělesná schránka vykonávala to, co si partner přál a duše byla jako ve vězení.

A najednou přišla nečekaná chvíle. Kamarád z práce mi zavolal a nabídl mi možnost jet na pár dnů na ferraty do Itálie. Byl to můj sen už dlouho. Zkusit to, vidět to. Vypadl jim jeden člověk a sháněli náhradu. Věděla jsem, že když pozvání přijmu, přijde velmi zlá reakce od partnera. Že zase budu děvkou, tím z partnerů, co něco ničí .Nejela jsem tam proto, abych chlapovi zahla, za to nemusím platit osm tisíc a mohu to udělat tady a teď. Přála jsem si něco zažít, být sama se sebou a zlepšit si své sebevědomí, chcete-li, na chvíli pustit duši z vězení. Nabídku jsem přijala. Dozvěděla jsem se všechno, co jsem dopředu čekala –že jsem děvka, nefér ženská a že mnou pohrdá. Moc jsem se v duši těšila na výlet a zároveň v sobě měla provinění, že ničím, bořím. Balila jsem batoh a nakonec ani nechtěla odjet. Bála jsem se toho, co přijde. Odjela jsem. Bylo nás tam celkem devět, až v mikrobusu jsem se dozvěděla, že je to pánská jízda – osm chlapů a já. Bylo to skvělý. Být s galantními a chytrými chlapi. Tolerovali jsme se navzájem, já jejich chlapské chování a neřešení těch ženských detailů cestování, oni to, že na mne čekali, protože jsem bezesporu byla nejslabším článkem výpravy. Večer jsem ležela ve stanu a tekly mi slzy. Věděla jsem, že nedělám nic špatného, že mám svědomí čisté a že ten svět bez věznění mého já, je krásný a šťastný. Věděla jsem, že musím z toho starého odejít. Cítila jsem se jako v otáčecích dveřích. Chodíte kolem dokola a zpátky dovnitř se vám nechce a vyjít ven se bojíte. Často žijeme stereotypy a raději volíme zvyk než strach z nového, neznámého. Já nakonec vyšla ven. Ze začátku jsem si myslela, že jsem udělala chybu, že v tom světě okolo je všechno naplánovaný a všichni žijí šťastně a spokojeně, jen já jsem sama a nikdo o mě nestojí. Byl to jen klam. Neuměla jsem s tou svobodou nakládat. Pak přišla dovolená v Řecku a já zjistila, že se mohu radovat, tančit, žít naplno a nikdo mi za to nevynadal. Vrátila jsem se do Čech a už neuhnula ze začaté cesty. Najednou to bylo, jako když sundáte klapky z očí. Objevil se okolo krásný a barevný svět se spoustou možností, co dělat a jak smysluplně trávit čas. A jak si tak spokojeně žijete a rozmazlujete se vším, co vám chybělo v tom omezujícím vztahu, začnete kvést jak jarní kytička. Bez ohledu na věk, váhu, krásu… je to zevnitř, začnete se mít víc rádi a získáte vnitřní rovnováhu. Ten klid a pohoda z vás vyzařují a začnete přitahovat nové přátele a partnery.

Připadám si jako ve snu. Život se mi obrátil naruby. Není dne, kdy bych se nesmála a neměla radost. A stačilo tak málo. Začít se mít rád, pracovat pro sebe, pro své zdraví a rovnováhu. Tenhle krok musí udělat každý sám. Rok jsem běhala jak myš v těch lítačkách kolem dokola a hledala cestu ven nebo zpátky. Venku je to hodně hezký ….:-)

Tohle stojí za přečtení

Zase sem dávám něco, co jsem nenapsal, jenže,  souhlasím s tím do poslední tečky a je to tak dobře napsané, že prostě musím. Děkuji, pane doktore :-)

Vše, co nemáme rádi, se snažíme potlačit, oddělit od sebe nebo to aspoň za jakoukoliv cenu necítit. Odmítáme cítit své "špatné" emoce a snažíme se najít někoho dostatečně "zlého", koho z nich můžeme obvinit. A tím se oddělíme od sebe i od jednoho z lidí, se kterými ve skutečnosti tvoříme jednotu. A jen proto, že to tak děláme celá tisíciletí, jen proto si nevšimneme, o co jsme tím pádem chudší a omezenější. Proč to tak děláme? Protože nás nikdo nenaučil, že existuje ještě jedna cesta. Cesta pochopení. Strach nás chce chránit před nebezpečím. Vztek pomáhá zabezpečit hranice před vpádem zvenčí. Znechucenost je jen převlečený zájem a beznaděj jen dobře ukrytou nadějí. Zoufalství v nás může zmobilizovat ohromné množství sil a tím nás dovést k řešení a vina se nás snaží přimět k tomu, abychom se uměli dobře postarat o ty, na kterých nám záleží. Když porozumíte, procítíte celou svou bytostí, jak se vám celou dobu ta vaše nenáviděná část snažila pomoct. A pak jí můžete upřímně poděkovat a procítit vše pozitivní, co vám tato původně zatracovaná složka osobnosti chtěla a chce dát. Výsledkem takového procesu je obvykle více energie, lepší vztah k sobě, pocit, že ze mě spadlo něco těžkého a nepříjemného. Zbavení se pocitu viny, místo strachu ulehčení a skoro vždy objevení v sobě velké množství klidu. Dostanete se blíž sami k sobě, ke své duši i ke svému tělu, je to uvědomění si toho jak hodně můžete ovlivnit to, jak se cítíte a tím i celý svůj život.
/MUDr. Martin Daniel/

Cože?

Bodrý chlapík s bříškem, kolem padesátky si ke mně přišel vyřešit nějaké zdravotní problémy. Docela jsme si sedli do noty a tak byl i prostor na to abychom trochu popovídali a řádně po chlapsku se zachechtali. Při jedné takové uvolněné chvilce, odbočil a začal vyprávět o manželce a o tom, že je mezi nimi teď takové nepříjemné napětí, které způsobuje jeho nedoslýchavost. Vlastně, je to jinak, slyší ji, zvuk k němu dojde, ale její slova se nespojí, takže nerozumí smyslu. Jeho pravidelné „Cože? Co říkáš?“ rozpaluje jeho mírumilovnou tichou ženu do běla.  Dokonce prý pojala podezření, že ji to dělá schválně. Nepříjemná věc.

A tak jsme se tomu podívali na zoubek. Jako vždycky, zase se kývalo rukama a jako vždycky vyplavaly na povrch konkrétní potlačené emoce. Pátrali jsme v paměti a on si najednou vzpomněl, jak na něho manželka začala mluvit zrovna při fotbalovém zápase Češi proti Rusům. Ten zápas stál  za pendrek, naši ho řádně roztrpčili  a v tu chvíli se z druhé strany gauče ozvalo něco o zítřejším nákupu… a od té doby ji, přesto že chce, nedostatečně vnímá.

Víc nemusel říkat, jedno klepnutí na ruce a už jsme věděli. Zkrat uší, došlo u něho ke zkratu uší. Je na to velmi jednoduché cvičení. Vítězně jsem mu oznámil, že je třeba, aby si za domácí úkol, denně ráno a večer, tahy, které si nacvičíme, mnul ucho. Podíval se na mě pronikavýma modrýma očima, dočista mě propichoval pohledem a bylo zřejmé, jak přemítá, proč si z něho dělám srandu.  Má autorita zjevně klesala, málokdo totiž přijme jednoduché řešení. Většina potřebuje, aby to bylo složité, jinak kouzlo vyprchá. Nakonec kývl a ucho si zkušebně promnul. Ukázalo se, že na to má talent a tak nakonec souhlasil.

Když jsem je s jeho ženou asi za měsíc míjel v jedné nákupní pasáži, spiklenecky se na mě zašklebil a mezi zuby procedil „dobrý“. Dodnes si sice nejsem jistý, zda mi tím sděloval výsledek nebo šlo o torzo pozdravu, ale aspoň si na základě jeho příběhu můžeme zopakovat snad již známé doporučení: „Dámy, nerušte svého miláčka, když sleduje fotbal!“

Mouchy

Neděle po obědě. Trávím, chytám lelky a je mi líno. Koutkem oka ale zpozoruji rušivý pohyb a pak znovu a znovu a zase. Zavřené okno se snaží hlavou vztekle prorazit tři velké masařky. Vždycky se rozlétnou, vrazí do skla, dostanou pecku do čela, spadnou na parapet. Pak naberou letovou výšku,  plyn na maximum a prásk, rána jako z děla, parapet a ještě jednou… Po třetím debaklu se na to vykašlou a lezou pěšky, kříže krážem po skle od rámu k rámu. Občas některou z nich přepadne deprese, tak si letargicky sedne a na všechno se vykašle. Jenže, za chvilku ji to zase nedá.

Koukám na ně a říkám si „hele, takhle jsem to dělával taky, to byla fuška!“ Baví mě je pozorovat. (Pro ochránce zvířat - pomoct  jim opravdu nemůžu, protože ležím.)

Pak přijde zásadní obrat. Jedna z nich se obrátí ke sklu zády, vlastně spíš zadkem, na zádech má křídla, a odlétá na průzkum místnosti. Po mezipřistání na mém čele, pokračuje místností do nejtemnějšího kouta, kde si sedá a přemýšlí. Říkám si, že to úplně vzdala a hledá pavučinu. Ty dvě zbývající už na lítání nemají sílu a jen tak lezou po skle. Hlavně, že je konečně ticho. To ta průzkumnice ne, zase bzučí, startuje a lítá kolem dokola dokud neucítí proud čerstvého vzduchu a otevřenými dveřmi vylétá na terasu a ven.

Konečně úplný klid.

Na mouchy jsem si znovu vzpomněl večer, když jsem ty dvě, mrtvé, uklízel z parapetu. Při tom jsem si řekl, že když už jsem jim nepomohl ven, napíšu o nich aspoň tenhle článek. Ne na jejich památku, ale proto, aby jejich trápení nevyšlo marně.  Jaké poučení z toho tedy plyne?

No přece, když přešlapuješ na místě a máš pocit, že tě okolnosti nepouští dál, nemá smysl vztekle vrážet hlavou do skla nebo zmateně běhat od jednoho mantinelu k druhému. A už vůbec ne zastavit a propadat skepsi. Chce to rozletět se kamkoliv jinam a hledat závan čerstvého vzduchu, pak už jsi od štěstí jen na dvě mávnutí muších křídel. Tak ať se to povede!

Jak mi andělé léčili zub

Pár let už úspěšně bojuji s paradentózou. Proč u mě začala, vím, poučení jsem si z toho vzal a víc se v minulosti pitvat nehodlám. Několik let jsem neměl problémy, až před pár dny, nic zlého netuše, cuklo mi v dásni. Než jsem došel domů, pořádně to bolelo, nemohl jsem skousnout, prostě otrava. Protože jsem měl dost práce, přetloukl jsem to Ibalginem a běžel dál. Prášek zabral a já jsem na svůj „problém“ úplně zapomněl.

V noci mě probudila opravdu slušná bolest. Dostal jsem příležitost začít to řešit. Rozhodl jsem se pro alternativu bez prášku, ale bylo to peklo. Takže tak, jak jsem ležel, začal jsem se modlit a prosit anděly o pomoc. Mlel jsem to pořád dokola, nevím jak dlouho, bolest pokračovala. Najednou jsem měl takový „polosen“.  Pusa se mi v něm proměnila na jakousi jeskyni. Docela zajímavé bylo, že já jsem byl vevnitř, v té jeskyni a vchodem jsem se díval ven na šatní skříň, kterou máme před postelí. Díval jsem se na úplně reálný obraz části šatní skříně ve tmě, zevnitř své dutiny ústní. A najednou napravo nahoře u stropu kolem jednoho z šedých balvanů (to byl ten zub) se začali rojit andělé. Byl to nějaký mně dosud neznámý druh, něco mezi andělem a motýlkem nebo dokonce můrou. Byli mnohem menší, než jsou andělé normálně, ale já jsem byl vlastně taky menší, takže není co řešit. Chvíli jen tak, pro mě zmateně, polétávali kolem a pak jsem byl najednou ještě menší a přímo u dásně. Andělé nesli jakýsi bílý polštářek, ptal jsem se co to je a oni mi odpověděli, že léčivá složka. Nadzvedli mi dáseň, odhalili celý kořen zubu, polštářek na něj položili, překryli dásní a pak se rozdělili na dva týmy. První měl za úkol stahovat dáseň směrem dolů, úplně mi ji napínali k prasknutí. Druhý tým, jehlou v nadživotní velikosti, prošíval dáseň kolem kořenu zubu. Tady to končí, probudilo mě bodání v dásni. Seděl jsem na posteli a rozhodl se to vydržet, protože mi bylo jasné, že jde o vpichy od té jehly. Pak jsem usnul a už bylo ráno.

Druhý den to bylo dobré. Pro optimisty – nebylo to úplně dobré, ještě to dost bolelo, ale bylo jasné, že se uzdravuji. No a další den už skoro bez bolesti a třetí, úplně zdráv.

Pro pořádek uvádím několik svých postojů a úvah:

1) Prášek mě akorát odvedl od nemoci a tím mi vzal možnost ji léčit. Přesto všem doporučuji, abyste prášky brali, zejména ty předepsané.

2) Můžeme se léčit sami, každý z nás má tu moc. Jsem o tom přesvědčený. Také jsem ale přesvědčený, že všichni jednoho dne umřeme, ale to nevadí.

3) Jestli existují andělé, jestli jsem já blázen, jestli to byl nebo nebyl sen, o to se klidně hádejte příštích pár let

Každopádně, při plném vědomí, Vám říkám, že mi malinkatí andělé, vyléčili zub.

Hezký den J

Čtyři dohody

Říkal mi kamarád „byl jsem na Čtyřech dohodách, fakt hustý a ten Dušek, ten to opravdu válí“ a za chvilku na to „jenže v tomhle reálným světě je potřeba něco vydržet“. Jasně, držíme, držíme svoje systémy přesvědčení, tlačíme, až nám oči lezou z důlků. Myslím při tom na staré známé pravidlo „Když to jde ztuha, nebo je to dokonce boj, jdeš špatnou cestou.“  Škoda, že v pohádkách se to říká přesně naopak „Dlážděná je cesta do pekla“ a tak je pojištěno, že po té dlážděné se, pro jistotu málokdo vydá.

Ale co kdyby, co kdyby byla pravda, že za zdí televizních paradigmat  je louka a za ní voňavá mez a za ní… to už si ani neumíme představit. 

Ty Čtyři dohody budou pro dnešek úplně stačit. Krom jiného, snažím se podle nich žít. Nejsem dokonalý a stále dělám chyby, jsem totiž normální chlápek ve středním věku. Ale i tak, žít podle nich, je naprosto úchvatné. Zkuste to.

Pro toho, kdo by si nemohl vzpomenout, tady jsou:

1) Nehřešte slovem. (Říkejte jen to, co si myslíte. Vyhýbejte se používání slova proti sobě a pomlouvání druhých.)

2) Neberte si nic osobně.  (Ani chválu, ani výčitky, ani pomluvy – jen tak se nestanete obětí zbytečného utrpení.)

3) Nevytvářejte si žádné domněnky. (Komunikujte jasně s ostatními, abyste se vyhnuli nedorozuměním. )

4) Dělejte vše tak, jak nejlépe dovedete. (Ale ne lépe)

Těžší než jsme doufali.

„Hezky papej, ať jsi velký chlap“ to mi říkávali, když jsem byl malý. Velkého chlapa jsem od té doby považoval za ideál. A tak jsem ve školce převyšoval ostatní děti o půl hlavy, v první třídě o hlavu a na základce už se za mě táta styděl, když jsem s ním šel po ulici se svou oblíbenou flintičkou. Nedivím se, byli jsme stejně vysocí.

A tak to šlo a šlo, až to přišlo až sem. Skoro dva metry a sto šestnáct kilo živé váhy. Je mi fajn, ale ostatní to zdá se nechápou. Kalhoty se na mě běžně nešijí, při návštěvě moderních obchodů si připadám jako zrůda, protože největší velikosti bych nenatáhl ani po lýtka.  Mimochodem tady krátce odbočím. V těch moderních obchodech visí fotky mladých mužů v nadživotní velikosti. Všichni mají jedno společné, jsou to křehké typy s propadlým hrudníčkem. Neřeším, že jsem out, jsem out-spokojený, ale spíš mě děsí vize blízké budoucnosti, kdy po ženách anorektičkách, budu potkávat muže anorektiky. Tlak doby je neúprosný…

A co je nejhorší, už se pro mě nedělá ani nábytek. Vše je do sta kilo váhy. Nedávno jsem si zkusmo lehl na moderní relaxační lehátko a pak musel utíkat, protože to vypadalo, že budu majiteli kupovat nové. Poslední kapka přišla ve chvíli, kdy jsem začal přemýšlet o novém vybavení své terapeutické místnosti a zjistil, že neexistuje židle, kterou bych po krátkém čase nerozsedl. To mě naštvalo a rozhodl se pevně, že začnu hubnout. Donucen okolnostmi, donucen světem. Jinak by mě to rozhodně ani nenapadlo.

Nechť je tedy toto bráno jako pilotní text, pro záznam budoucím generacím. Kterak další nešťastník pod tlakem trhu, o kila přišel…

mail

V sobotu jsem dostal tento mail. Uveřejňuji ho proto, že se té šikovné mladé paní, která ho napsala, báječně povedlo popsat, co se to vlastně děje při kineziologické terapii a následně po ní. Jak zmateně se můžete cítit, než se vše nově urovná. Tak ať je vám to k užitku…

Dobrý den Pavle,

Píši Vám co se událo po návštěvě u Vás na kineziologii. Je to už téměř měsíc, co jsem u vás byla, ale až teď se situace tak nějak uklidnila. Jen se malinko připomenu, měla jsem potíže s mluvením mezi lidmi.

Po kineziologii se začaly dít věci. Co se týče tělesných projevů, tak téměř nic, ale psychika dostala zabrat. Měla jsem takový guláš ve svém životě, ale v tu chvíli jsem si to opravdu neuvědomovala. Až teď, zpětně vím, kam to vše směřovalo. Muselo to tak být, jinak bych nebyla tam, kde jsem teď.

Se synem jsem musela na čtrnáct dní odejít od přítele k mým rodičům. Nebyla jsem schopná si uvědomit, co je tady vlastně problém? Přišlo mi, že je problém úplně všechno. Musela jsem pryč, potřebovala jsem klid. S přítelem jsme se stále hádali, nedalo se to snést. Bylo to zvláštní… řešila jsem přeci můj problém s mluvením mezi lidmi a najednou se mi sesypalo téměř všechno.

Ale jak vím, než se může něco vyřešit, musí nastat chaos. Stále jsem si opakovala afirmaci, co jste mi poradil „Lenko, miluji tě bezpodmínečnou láskou“…celých 14 dní kdykoliv jsem si vzpomněla. Mělo to velikou moc.

Když jsem přijela k rodičům, byla jsem rozhodnutá, že od přítele odejdu. Vše jsem naplánovala, jak budu matka samoživitelka, budu bydlet u rodičů atd. Vydrželo mi to týden. Poté jsem změnila názor… u rodičů jsem se dostávala do podobných situací (konfliktů) jako s přítelem. Stále jsem se nemohla zbavit toho, před čím jsem vlastně utekla od přítele. Problém nebyl přítel, ani moji rodiče. Problém byl můj pohled na sebe samotnou. Problém byl opravdu ve mně. Po návštěvě u vás, vše co jsem měla v sobě vyřešit vyplulo na povrch. Nechtěla jsem si to přiznat, ale bylo to tak.

Teď se tomu musím smát jak to vše je už tak nějak dávno. Kdybych nešla k těm rodičům, v životě bych to nepochopila a stále bych nevědomky dávala za vinu příteli, že se ve vztahu necítím tak nějak dobře. Uvědomila jsem si, co je potřeba změnit v mém životě. Po té, co jsem si vše uvědomila, jsem se rozhodla, že půjdu zpět k příteli. Hodně jsme mluvili a stanovili si pravidla, abych i já měla v našem vztahu prostor na sebe samou a další věci. Vše pochopil. 

Dále mě něco vedlo k tomu, mrknout na mé knihy, které jsem teď trochu zanedbávala vzhledem k tomu, že jsem na mateřské. Našla jsem knihu Čtyři dohody a dohoda NEBER NIC OSOBNĚ A NEDĚLEJ SI DOMĚNKY, je velké moudro. Moc mi to pomohlo. I když jsem tu knihu už četla, tenkrát mi nedala tolik, jako teď.

No a abych se nějak dobrala konce...ale stále se zdálo, že to neřeší ten můj hlavní problém, kvůli kterému jsem vlastně k Vám přišla. Ale opak byl a je pravdou. Vše tohle co se událo mě pomohlo mít se ráda a vážit si sebe a od toho se odvíjí vlastně vše. Opravdu se cítím jinak…lépe, uvolněně. Problém s mluvením odeznívá ani nevím jak. Na začátku se to zdálo všechno tak zamotané a teď je vše tak jasné jako křišťál. 

Vím, že celý můj příběh se může zdát na první dojem tak nějak zmatený, ale není jednoduché popsat, co jsem prožila. Bylo to drsné a zároveň velkolepé…

Mám nízké sebevědomí

Co je to vlastně sebevědomí?  Být si vědom sám sebe, uvědomovat si sám sebe.  Jak to, že si neuvědomuji sám sebe? A co si tedy uvědomuji jiného? Co je pro mě důležitější, než to co mi říká má duše a mé tělo?  Kam upírám svou pozornost?  Ven. Vnímám povrchové obrazy jiných lidí a vytvářím si mylný úsudek o jejich nesrovnatelně vyšší hodnotě, aniž bych viděl do toho co je pod povrchem. A pod povrchem, jde-li o skutečně úspěšného člověka, bývá tvrdá práce. Pokud už se tedy chci srovnávat, nezbývá mi než, vzít si příklad, vyhrnout rukávy a začít na sobě pracovat. Prvním krokem by mělo být otočení pozornosti dovnitř, přestat se srovnávat. Udělat si čas sám na sebe a alespoň z části poznat toho, kdo se skrývá za obrazem v zrcadle. Pak se mi sebevědomí začne štěpit do dvou příbuzných složek a tou je SEBEJISTOTA a SEBEHODNOTA.

Sebe - jistý jsem si v nějaké konkrétní situaci. Například, chodím už deset let do stále stejného zaměstnání a už po slepu nahmátnu šanon s fakturami. Jsem si jistý! Sebejistota ze mě sálá na mé kolegy a oni mne obdivují. Pak mi skončí pracovní doba a já si mám jít koupit nové trenýrky. Nejistě se plížím mezi regály, a protože tohle jsem ještě nedělal, rychle si vezmu ty o dvě čísla menší, hlavně ať už to mám za sebou! V obchodě je najednou má sebejistota na bodě nula. Sebejistota se získává opakováním, tady je na místě trénink.

Sebe-hodnota je podle mne trvalejší.  Jde o znalost vlastní hodnoty. Vím, co jsem už dokázal a pamatuji si to. To mi dává důvěru, že příští úkoly opět zvládnu. Svou sebehodnotu můžeme cítit každý jinak. Někdo zachraňuje děti, jinému k vysoké sebehodnotě stačí překonat horský masiv a pro dalšího je to vědomí, že se dokáže postarat o rodinu, vytvořit ji láskyplné zázemí a ještě k tomu pečuje o krásně kvetoucí zahrádku. Jde o to, nezapomínat na to, co jsem dokázal. V čem je má síla. V tomto případě stojí za to sednout si a napsat seznam svých dobrých činů a vlastností. Mám zkušenost, že opravdu každý ze sebe vymačká aspoň dvacet bodů!

Nakonec, pro zopakování praktický příklad. Mohu se setkat s tyranem. Může to být můj nový šéf, kterého bude bavit, při každé příležitosti mi připomenout, že jsem k ničemu. Je jasné, že má sebejistota začíná být ohrožena. Abych ji posílil, musím začít trénovat svou pracovní dovednost. Pokud ale mám současně vědomí sebe-hodnoty, nebudou mi šéfovy poznámky ubližovat, protože se přes brnění sebehodnoty ke mně vůbec nedostanou („Jen si kecej, já jsem dokázal vylézt na Sněžku a mám se za to rád!“)

koleno

Koleno

Jednou se ke mně přikulhal mladý muž, něco přes třicet mu bylo, a že si poranil koleno při sportu.  Podle lékařů by to mělo jít rozcvičit, rehabilitace má předepsané a chodí na ně. Ale kolenu se nějak nechce, no a tak je tady. Sportovec, štíhlý svalovec, žádný fňukálek. Ztrácí trpělivost, protože už se vidí někde na kole.

Řeklo by se, že je to prostě úraz a hotovo. Ale už vím trochu svoje. Šli jsme do odbloku. Při testování jsem zjistil tyto emoce: na úrovni těla – mrzutost (odpor), mlčenlivý / na úrovni podvědomí  - žal a pocit viny, poražený / na úrovni těla, nemám volby. Dalším testováním jsem přišel na to, že problém leží v současnosti nebo blízké minulosti.

Pokračovali jsme. Z jeho strany nepřišla žádná reakce. Na nic si nevzpomněl. Cítil jsem, že přestává spolupracovat.  Docela těžký případ. Pomohl jsem si svou odbornou literaturou, nechal jsem ho číst nahlas:

„Nehoda, úraz = vynucené poučení při neřešených problémech. Je to situace, která zpochybňuje nastoupenou cestu člověka. Má ho vyburcovat, aby se pozorněji účastnil života.“

Při poslední větě mu málem selhal hlas, měl velké problémy ji dočíst. Jasný signál.  Zeptal jsem se ho, jestli ho to nějak oslovuje. Řekl, že neví, ale zamračil se u toho. Že by se v něm odehrával nějaký souboj? Už se mi několikrát potvrdilo, že když nevíme, tak víme, ale nechceme o tom ani slyšet.  Cítil jsem houstnoucí energii, odblok je blízko.

Tak další větu a nahlas. „Učiňte svůj život spontánním a zajímavějším, ukončete monotónní běh svého života. Raději vybočte z řady, ale vyciťujte nové kreativní impulsy“. Tak teď už se mračil docela, a já jsem cítil silné vibrace v oblasti břicha. Ještě potřeboval přidat, mrkli jsme na koleno.

„Koleno, symbolický význam: pokora, klesnout na kolena, pokoření, přinutit někoho klesnout na kolena, potupit – lámat přes koleno…“ a pak „ Pochopit, že v kleče se projevuje vyššímu náležitá pocta a člověk se při tom sám činní menším, vyjadřuje uznání hierarchie…“

Nedočetl, proud emocí ho zastavil. Uvědomil si, co potřeboval, svěřovat se nechtěl. Dokončili jsme práci.

Šel jsem ho vyprovodit ke dveřím. Čekala tam na něho manželka. Brunátná obrovská ženská, ze které šla hrůza…

když miminko v noci pláče

Některé miminko v noci spí jako dudek, jiné je neklidné, mele sebou a v krátkých pravidelných intervalech budí všechny okolo. Nemluvím o velkých dětech, co jim už rostou zoubky, ale o několikaměsíčních začátečnících.

 Sem tam se mi objedná nevyspalá maminka a chce odblokovat svého človíčka. To dá rozum, potřebuje se vyspat. Odblok neprovádím na miminku, jak by si někdo mohl myslet, ale na mamince. Proč to tak je? Protože takové miminko považuje svou maminku za celý Vesmír. Co za Vesmír, maminka je pro miminko Bůh. Ti dva lidé jsou v tomto období natolik spojení, že to vlastně žádní dva ani nejsou.

Stává se, že bůh-maminka má sama nějaké starosti a nejraději by si sama poplakala a tak to za ni dělá miminko.  Většinou jde ale o to, že ačkoliv spí děťátko ve stejné posteli s maminkou, nebo někde hodně blízko, přesto se cítí mrzuté a jaksi odstrčené (opravdu, emoce miminka umím kineziologie poznat).

Představte si, že vás Vesmír (nebo Bůh, jak kdo potřebuje) odstrčí. Nevím jak vy, ale já bych řval až by nadskakovaly hrnky na poličce.  

V tomto bodě maminka vždycky zalapá po dechu, protože se lekne, že dělá něco špatně. Klid, tak to není. Je potřeba zůstat otevřená a místo hlavy zapojit srdce. Pokud se vám podaří navodit v sobě pocit Vesmíru a s jeho vší láskou pochovat své dítě, většinou už nic jiného není potřeba.

Pro lepší pochopení si představte kruh a v něm jediný bod. Ten kruh jste vy a puntík je vaše dítě. Takhle hluboko je ve vás, až ve vašem středu. Dá se to i otočit. Jako střed si představte sama sebe a vaše dítě je pak celým vašim vesmírem. Obojí je pravda, vzájemně se dokonale prolínáte a doplňujete. Nejste oddělení, nejste vy a ono, jste jen vy. Pokud se vám toto podaří procítit, myslím, že máte vyhráno.

Hledám tátu svých nenarozených dětí

Poslední dobou se setkávám s pro mě novým jevem. Přicházejí za mnou krásné mladé ženy kolem třicítky, všechny s podobným tématem „hledám tátu pro své nenarozené děti“. Většinou už mají přítele, žijí s ním ve společné domácnosti, ale nejsou si jím jisty. Bojí se, že je na Mateřské dovolené neuživí. Mají obavy z nižší životní úrovně, bojí se mu odevzdat. Téměř všechny přesně vědí, jaký by měl pravý partner být: chtějí k němu vzhlížet, chtějí na něm být závislé (minimálně po čas mateřské). Potřebují vedle sebe sílu, jistotu a charisma. Nadprůměrný plat dotyčného je samozřejmostí.

Cítím, jak se v nich pere potřeba nezávislosti s potřebou závislosti. Rozumím jim.

Říkám si „Co to s těma chlapama je? Prožívají snad nějakou zapeklitou krizi? Už se nechtějí starat o svou rodinu, o ženu? Vím, že tak to určitě není. Muži potřebují být ochránci, potřebují ukázat svou odpovědnost a sílu. Dokázat se postarat.

Myslím, že se nám mění Svět před očima. Přestávají platit po tisíce let zaběhnuté role. Ženě už nestačí sedět v jeskyni žvýkat kůže a udržovat oheň. Chce ven na lov a přitom si nasbírat dost lasturek a per na ozdobu. Osvobozuje se ze své role.

Muž lovec je s reakcí trochu ve skluzu. Pochopitelně, v jeho světě se toho tolik nezměnilo. Loví stejně jako jeho otec, děd, praděd … Ale když dovleče maso do jeskyně, může se stát, že tam je ticho, prázdno a zima. Dokážu si představit, že cítí zklamání a frustraci. Jeho předkové na tom byli jinak. Proč on? Rozumím mu.

Pomohlo by ulovit si jinou ženu? Sotva J. Tohle je celospolečenský jev.

Tak co s tím?

Především je potřeba se probudit a začít žít tady a teď. Opustit nahrané vzorce. Měli bychom si uvědomit, co ve skutečnosti chceme. Chci být nezávislá nebo závislá? Nezávislá, v tom případě přijmu svou novou roli stoprocentně a nebudu ji míchat se starými vzorci mých babiček, které mi hučí v DNA. Pak se ve mně přestane prát moderní manažerka s věčnou mamkou v domácnosti. Stačí si vybrat svou roli a nepochybovat.

Věřit ve svůj vztah, věřit ve svého partnera - partnerku, že mě nenechá na holičkách, až bude zle.  Popravdě, nemůžu přijít na to, proč bych měl žít s někým, komu nemohu důvěřovat. Jen proto, abych nebyl sám? Ale no tak!

Co funguje vždycky, je pokora, tolerance, trpělivost a hlavně láska.

A ještě něco.

Když už něco chci, musím pro to něco udělat.  Je důležité, dokázat pro svůj cíl opustit svou zónu pohodlí. Na čas se uskromnit. Ať už jde o dítě nebo o mamuta…

Zákon přitažlivosti

Zákon přitažlivosti je moc dobrá věc a určitě je velmi užitečné projít si stádiem “absolutního tvořitele“.  Jakmile se skutečně začnou vaše přání plnit, dostáváte tím ještě jeden dar. Je jím pohled do zrcadla, ano vaše realita zrcadlí, co jste si v minulosti přáli a skrze ni začnete rozumět sami sobě. Ne jen té vědomé části, ale hlavně té nevědomé. Takový pohled je příležitostí k pročištění sebedestruktivních programů.
Nojo, ale pak si člověk uvědomí, že tady vlastně není sám a při ohlédnutí do minulosti vidí, jak nedokonalé plány spřádá. A když se na to tak nacítí a chvíli s tím žije, pozná, že z hlediska důležitosti je na tom stejně, třeba jako list jabloně… Pak přichází pokora a touha harmonicky se začlenit do celistvosti Vesmíru. Touha už nebýt někým větším, kdo tady mává kouzelnickou hůlkou.
A tak si dál přeji svá přání, ale už neočekávám výsledek, nezažívám zklamání, že mé přání není splněno v mém časovém limitu. A snažím se nechávat místo pro boží zásah, pro korekci.
Je to jako když máte kotě a ono si vyrazí na cesty. Necháte ho jít, ale jdete za ním a dáváte na něj pozor. No a ve chvíli, kdy si to namíří k sousedovic buldokovi, láskyplně ho zvednete a odnesete zpátky k mámě. Možná, že se kotě v tu chvíli vzteká, že to chtělo jinak, ale zachránili jste mu kůži. Tak je to i s námi. Nechme ve svých plánech a strategiích místo pro láskyplné ruce, které nás nasměrují někam úplně jinam...

Věty

„Ty krávo, cos to zase udělala!“

„Běž si nejdřív uklidit ty prase, nažereš se až potom!“

Jak na Vás tyto věty působí? Vyvolávají ve vás spíš kladné či záporné emoce? Hloupá otázka, že?

 Ale přesto, dokázali byste tak mluvit se svým milovaným člověkem? Představte si svou životní lásku nebo své dítě jak mu říkáte „Ty krávo, co jsi to zase udělala!“ Bude vás přesto milovat? Nevím.  Tohle by se dít nemělo, že ne? Ale děje se to.

Často takto hrubě jednáme s naším nejvěrnějším druhem. S člověkem, s kterým budeme muset, ať se nám to líbí nebo ne, prožít celý svůj život. Sami se sebou.  Jak je asi tomu, koho takto oslovujeme? Cítí se dobře? Chová k nám přátelství a vřelou náklonnost?

Jak má být na světě víc lásky a míru, když se takto nesnášenlivě chováme sami k sobě?

Pokud chceme, aby se změnil svět, nezbude nám, než začít sami  u sebe…

Rozhodněte se

Je Vám kolem čtyřicítky, nebo i víc a cítíte, že to není tak úplně ono. Váš život dospěl někam, kde ho nechcete mít. Nefunguje to. Jste nespokojení buď s celým svým životem, nebo jeho částí. Víte, že by to chtělo změnu, ale nemáte na to energii ani čas. Chodíte do práce, máte povinnosti, přátele a večer jste tak unavení, že tupé civění do blikajícího obdélníku je poslední co vidíte před usnutím. Ráno odstartuje další kolo.  A tak se to opakuje, dny, týdny, měsíce a roky. Z nespokojenosti se postupně stává jen takový lehký tlak v zátylku, který za další roky zmizí. Kam zmizí? Uloží se jako informace do vašeho těla. Můžete si klidně představit, že tlačí tam, proto vám už dal pokoj.  Pokud nemůžete strávit nějakou stále se opakující situaci, začne tlačit nejspíš na žaludek. Po dalších pár letech vám lékař při vyšetření strká do krku jakousi hadičku, oznamuje vředy a vy si říkáte „proč mně se to muselo stát?.“

Navštěvujete léčitele, terapeuty, nakupujete léky. Ale možná jste neudělali to nejdůležitější. Víte co to je?

Zastavit se. Udělat si čas, podívat se podrobně na svůj život a přiznat si, že dělám něco špatně. Pokud v nějaké životní oblasti nedostávám to, co bych chtěl, je potřeba začít dělat něco jinak. Nepomůže vám obviňovat okolí a klást požadavky. Nejdříve musíte vyměnit manažera svého života. Ano musíte se změnit, poctivě a uvnitř. To nejdůležitější co musíte udělat je, dát souhlas ke změně. Rozhodnout se pro změnu. Teprve pak můžeme společně hledat nové možnosti, objevovat nové světy.

Je to dobrodružství a jako každé dobrodružství, přináší svízelné situace. Jediné co Vám mohu slíbit je, že si na sebe budete muset udělat víc času. Budete pro sebe muset tvrdě dřít, prát se s osudem. Jistě přijde i chvíle, kdy se budete muset pustit starých ztrouchnivělých forem a skočit do propasti bujícího života. Na konci Vás čeká rozhodně změna, určitě nová osobní síla a možná i štěstí a spokojenost. A také silnější zdraví, protože silní a spokojení lidé jsou zdravější. Stojí to za tu námahu? Určitě stojí.   

Voda

Tohle jsem nenapsal, ale prostě to sem musím dát! Přečtěte a vyzkoušejte sami na sobě, na výsledek nebudete dlouho čekat, to mi věřte!

Reportér Mike Adams byl zřejmě posledním novinářem, který s Dr. Batmanghelidjem, autorem knihy Water for Health, For Healing, For Life (Voda pro zdraví, léčbu, život) udělal exkluzivní rozhovor. Dr. Batmanghelidj již nežije. Byl také zakladatelem National Association for Honesty in Medicine (Národní asociace pro čestnost v medicíně) a autorem knihy Your Body's Many Cries For Water (Mnohá volání vašeho těla po vodě). Otiskujeme zkrácenou část rozhovoru.

O VODĚ JINAK, NEŽ JSME ZVYKLÍ

Exkluzivní rozhovor s Dr. Batmanghelidjem,

autorem knihy Voda pro zdraví, léčbu, život

Mike: Vítejte, doktore. Jak jste se poprvé dozvěděl o těchto léčivých vlastnostech vody?

Dr. B: Měl jsem tu čest a privilegium, že jsem byl vybrán jako jeden z rezidentních lékařů, a měl jsem tu mimořádnou čest být jedním z posledních studentů Sira Alexandera Fleminga, objevitele penicilinu. Zmiňuji jeho jméno, abyste věděli, že jsem byl pohroužen do studia medicíny a výzkumu. A o několik let později jsem musel podat muži, který trpěl bolestmi břicha způsobenými jeho nemocí, dvě sklenice vody, protože jsem v tu chvíli neměl žádné jiné léky, které bych mu mohl dát. Trpěl nesnesitelnou bolestí, a voda mu poskytla zázračnou úlevu. Ulevila mu – do tří minut se jeho bolest zmenšila, a do osmi minut zmizela úplně. Zatímco před osmi minutami byl v křečích a nemohl ani chodit, úplně se z tohoto stavu vzpamatoval. Začal se usmívat od ucha k uchu a velmi šťastný se mě zeptal, co má dělat, když se bolest vrátí? Řekl jsem, „No, pijte více vody.“ Pak jsem se rozhodl naordinovat mu, aby každé tři hodiny vypil dvě sklenice vody. On to udělal, a to byl po zbytek doby, kdy byl se mnou, konec jeho bolesti vředů. To mě probudilo, protože na lékařské fakultě jsem nikdy neslyšel, že by voda mohla léčit bolest, takový druh bolesti. A tak jsem měl příležitost vyzkoušet vodu jako lék v následujících více než 3.000 podobných případů. A pokaždé se ukázalo, že je voda účinným lékem. Z tohoto pokusu jsem pochopil, že tito lidé měli žízeň, a že žízeň se může v organismu projevit bolestmi břicha, až do takové míry, kdy může být člověk při vědomí jen napůl, jak jsem zažil. A voda je pokaždé povzbudila. Takže když jsem přišel v roce 1982 do Ameriky, šel jsem na University of Pennsylvania, kam jsem byl pozván, abych pokračoval ve svém výzkumu a studoval vlastnosti vody zmírňující bolest. Ptal jsem se sám sebe, proč trvá farmaceutický průmysl na používání antihistaminik pro tento druh léků proti bolesti? Tak jsem začal zkoumat úlohu histaminu v organismu a tam byla odpověď – histamin je nervový mediátor odpovědný za regulaci vody a řízení sucha v těle. Když se to projevuje bolestí, ve skutečnosti to naznačuje dehydrataci. Takže tělo dává dehydrataci najevo bolestí. V závislosti na tom, kde se dehydratace usadila, cítíte bolest. Velmi jednoduché. Představil jsem tuto koncepci jako přednášející host na mezinárodní konferenci o rakovině a vysvětlil jsem, že lidské tělo dává najevo dehydrataci tím, že produkuje bolest, a bolest je známkou nedostatku vody v těle a nedostatek vody ve skutečnosti stojí za většinou zdravotních problémů v naší společnosti. Protože, když se podíváte na to, co dělá farmaceutický průmysl, vidíte, že vyrábějí tolik různých antihistaminik jako léky. Antidepresiva jsou antihistaminika, léky proti bolesti jsou antihistaminika, ostatní léky jsou přímo i nepřímo antihistaminika. Takže tehdy byla moje práce zveřejněna. Vědecký sekretariát 3. konference mezivědního výboru o zánětu mě v roce 1989 pozval, abych přednesl tuto prezentaci o histaminu na konferenci v Monte Carlu. A to jsem udělal, takže všichni pochopili, že histamin je regulátor vody v těle.

Mike: Chci zatleskat tomu, čemu říkám Vaše vědecká zvědavost. Myslím, že toto je ten druh zvědavosti, který se z tolika západních medicín vytratil, kde opravdový vědec pozoruje přírodu a interakci mezi lidmi a přírodou, a je stále zvědavý a otevřený všem možnostem, a pak po důsledných testech zformuluje závěry. Myslím, že moderní věda vypracovala mnoho chybných závěrů, protože opravdu nezůstala svobodomyslná…

Dr. B: Samozřejmě, že ano. A existence celého farmaceutického průmyslu je založena na předkládání nepravdivých vědeckých závěrů a na jejich propagaci. Vtloukají je do mysli důvěřivých lidí, kteří nejsou zvědaví, proč tomu tak je. Dalším klamným závěrem je otázka cholesterolu. Cholesterol je jedním z nejdůležitějších prvků pro přežití lidského těla. Když začne tělo produkovat více cholesterolu, má k tomu důvod. Tímto důvodem rozhodně není blokovat srdeční tepny. Hladinu cholesterolu v těle měříme z krve, kterou odebereme z žil. Nikde v dějinách lékařství neexistuje jediný záznam o případu, kdy cholesterol zablokoval žíly v těle. Takže problémem není lepivost cholesterolu, jak farmaceutický průmysl lidem vštěpuje – cholesterol je lepkavý, snižte jeho hladinu, jinak budete mít zablokované tepny, což je všechno nesmysl. Cholesterol ve skutečnosti zachraňuje lidské životy, protože funguje jako obvaz, vodotěsný obvaz, který si tělo samo vyprojektovalo. Když se krev stává koncentrovanou a kyselou, a proudí staženými tepnami nebo kapilárami při dehydrataci, pak dochází v arteriálním systému k odřeninám a trhlinám; samozřejmě nejprve v kapilárách srdce. Kdyby tam nebyl cholesterol, aby zakryl trhliny a oděrky, dostala by se krev pod membránu, sloupla ji a tato osoba by okamžitě zemřela. Cholesterol je vlastně prozatímní zachránce, který dává tělu čas, aby se ze svých problémů zotavilo. Nikdy jsme to nepochopili. Jsme impulzivní lékaři. Myslíme si, že když je něčeho moc, je třeba to snížit, a když je něčeho málo, je třeba to zvýšit. Neptáme se, proč je toho málo nebo moc.

Mike: A farmaceutické firmy vědí, že léčení cholesterolu je obrovský průmysl…

Dr. B: Je to desetimiliardový průmysl. Existuje zpráva, že tyto statiny, léky snižující hladinu cholesterolu, ve skutečnosti způsobují amnézii. Jinými slovy, mozek zcela ztratí představu o tom, co se děje. Tato zpráva byla zveřejněna vynikajícím lékařem. Byl lékařem u letectva a je výzkumníkem v NASA. Ví, o čem mluví. Sám měl tento problém.

Mike: Právě jsem se chtěl vyjádřit k počtu nežádoucích účinků, které byly zaznamenány při užívání statinů. Někteří lidé trpí extrémní bolestí svalů. Zdá se, že amnézie, kterou jste zmínil, je velmi častým nežádoucím účinkem. Avšak právě vyšla studie, viděl jsem to dnes ráno, která říká, že borůvky obsahují fytoživiny, které prokazatelně snižují hladinu takzvaného mastného cholesterolu LDL silněji než statiny.

Dr. B: Je to zajímavé, protože, když tělo zvýší hladinu produkce cholesterolu, dělá to v rámci nouzové situace. V normálním stavu má cholesterol v těle vytvořit buněčné membrány, mozkové buňky, izolace nervů a samozřejmě hormony a vitamin D. Takže to jsou základní součásti, které cholesterol v těle vytváří. Nikdy bychom neměli zasahovat do cholesterolu, aniž bychom věděli, proč začalo tělo zvyšovat jeho hladinu.

Mike: Mám pro Vás otázku o vodě – spousta lidí si myslí, že se hydratují, když konzumují nealkoholické nápoje, mléko nebo Gatorade, nebo všechny ty ostatní nápoje…

Dr. B: Gatorade je možná v pořádku, ale obsahuje cukr, což není nijak zvlášť dobré pro lidi, kteří by dokonce mohli dostat hypoglykemii, nebo by to mohlo způsobit sekreci inzulínu. Tato sekrece inzulínu vyvolá pocit většího hladu a vede k přejídání. Ale pití Gatorade je v pořádku, když jste uprostřed golfové hry a slouží vám jako dočasný sportovní nápoj. Okamžitě vám poskytne trochu minerálních látek, které jste pravděpodobně ztratili pocením. Ale nic nenahrazuje vodu – vůbec nic. Žádný nápoj – žádná káva, žádný čaj, žádné alkoholické nápoje. Ani ovocné šťávy. Každý z nich má svůj vlastní program. Vaše tělo je zvyklé na tekutinu, která žádný program nemá, protože tělo závisí na svobodě této tekutiny, vody, protože v těle jsou dva druhy vody. Je zde již používaná a zaměstnaná voda, která není vhodná pro nové funkce. Tělo potřebuje vodu novou, či volnou, k tomu, aby mohlo nové funkce vykonávat. Když dáte tělu nápoje obsahující cukr nebo kofein, tyto dvě látky mají v těle svůj vlastní chemický program. Maří účel potřeby vody.

Mike: Hovoříte zde také o nealkoholických nápojích…

Dr. B: Mluvím o nealkoholických nápojích, limonádách, kávě obsahující kofein, nebo o čaji. Také mluvím o alkoholu, protože alkohol vlastně zastavuje nouzové systémy přívodu vody do důležitých buněk, jako jsou například buňky mozkové. V procesu reverzní osmózy Vaše tělo filtruje a vstřikuje vodu do buněk, tomu říkám reverzní osmóza. A k tomu musí zvýšit krevní tlak, aby mohlo překonat osmotický tah vody ven z buněk, a opětovně vstříknou vodu do buněk. To je důvod, proč se u nás při dehydrataci objevuje vysoký krevní tlak. A tento proces reverzní osmózy je zastaven alkoholem. Alkohol zastavuje filtrační systém.

Mike: Dovolte mi začít tuto další část tím, že Vás požádám o vysvětlení vztahu mezi konzumací vody a chronickým onemocněním. Existuje mnoho nemocí, které zmiňujete ve svých knihách, které se vztahují k dehydrataci. Zajímalo by mě, zda byste mohl dát našim čtenářům krátký výčet toho, o jaká závažná onemocnění se jedná a proč se zhoršují, nebo jsou podporovány chronickou dehydratací.

Dr. B: Nedávné údaje ukázaly, že léky na předpis, ačkoliv používané v souladu s pokyny lékařů, zabíjí více než 106.000 lidí a 2 milióny lidí jsou z nich více nemocní, než před jejich užitím. A pak je tu další skupina, která umírá na špatné recepty, chybné recepty. Takže asi 250.000 lidí zemře na problémy souvisejícími s léky a léčivy. To v zemi dělá z užívání léků zabijáka číslo tři - chráněného a licencovaného vraha. Srdeční onemocnění zabíjí asi 700 nebo 800.000, rakovina zabíjí asi 500.000, léky zabíjí 250.000 lidí.

Mike: Takže je fér říct, že léčiva, tak, jak je dodává moderní medicína, jsou třetí nejčastější příčinou úmrtí v této zemi.

Dr. B: Určitě, a jsou k ničemu, protože většina léků, které lidé používají, zakrývá příznaky a komplikace dehydratace v lidském těle. Lidský organismus projevuje dehydrataci řadou symptomů a příznaků – jinými slovy, mozek vnímá dehydrataci či únavu během dne, nebo hned ráno, když chcete vstát z postele a jste unavení - to je známka dehydratace. Pak hněv, rychlá reakce, deprese, to všechno jsou známky dehydratace, když má mozek velmi málo energie z vody na to, aby se s informací vyrovnal, nebo jednal. To jsou některé postřehnutelné známky dehydratace. Pak má tělo svůj program pro zvládání sucha, což jsou alergie, hypertenze, diabetes, a také onemocnění imunitního systému.

Mike: Chtěl bych, abyste trochu více rozvedl téma astmatu a představu, že tělo řídí svou dodávku vody záměrně tak, že produkuje symptomy, které se nazývají astma.

Dr. B: Ano, víte, řízení sucha znamená, že musíte zalepit díry, kudy se voda z těla ztrácí. Voda je nejcennější komoditou uvnitř Vašeho těla, a pokud se do něj nedostává dostatečné množství a více vody mizí, tak je to pro Vaše tělo špatná situace. Vtip v designu Vašeho těla je v tom, že se nastartuje program řízení sucha a pak se objeví alergie, které jsou známkou dehydratace, protože systém, který reguluje vyvážení vody v těle, potlačuje v této energeticky náročné situaci imunitní systém. Pak dostanete astma. Dýcháním ztrácíme každý den asi litr vody. V podstatě, povrchové napětí v alveolech plic produkuje kontrakce těchto malých membrán, a vzduch je vytlačen. A v tomto procesu voda odchází spolu se vzduchem. Tak ztratíte dýcháním asi litr vody. Ten potřebujeme doplnit. Když jej nedoplníme, tak tělo svírá průdušky a ucpává díry. Tomu říkáme snížené proudění vzduchu v plicích v důsledku dehydratace a označili jsme to pojmem astma. Velmi rychle, v řádu několika málo hodin se dýchání stává zcela normální. Inhalátory již nebude potřeba. A když jsem kontaktoval NIH a toto všechno jim vysvětlil, muž, který to měl na starost, řekl, že vůbec nechápu, o co tady jde. Chtěl bránit svůj subjektivní názor, a tak tyto informace ignoroval, i když jsem šel za Clintonem, prezidentem Clintonem a požádal ho, aby zasáhl a vrátil zpátky dech těmto dětem. NIH byl ale vůči užívání léků neoblomný. Vlastně mi napsali a oznámili, že jsou spokojeni s tím, jak je astma léčeno. Tak taková je situace. 17 milionů dětí v Americe by se mohlo během několika dnů uzdravit, kdyby každý v této zemi začal s astmatiky komunikovat a říkal: voda je to, co byste si měli vzít. Dokážete si představit tak jednoduché řešení?

Mike: Ano. Ano, dokážu. A existuje mnoho takových řešení, která jsou k dispozici k léčbě velkého počtu chronických onemocnění, stejně, jako jste zde popisoval. Samozřejmě, myslím si, že by byl farmaceutický průmysl zděšen, kdyby se tyto informace rozšířily.

Dr. B: Ano, no, protože to, co říkám, je naprosto proti businessu. A nemluvíme tady o několika set tisících dolarů, ale o několika miliardách dolarů ročně. Neměli bychom čekat, až budeme mít žízeň, protože voda je hlavním zdrojem energie. Do doby, než dostanete žízeň, ztratíte energii z vody, kterou jste měli vypít dříve, než jste dostali žízeň. Takže pokud nedovolíte, aby benzínová nádrž Vašeho automobilu vyschla, než zastavíte a natankujete, proč byste měli dovolit, aby Vaše tělo dostalo žízeň, než si ve stánku u silnice koupíte nějakou vodu? Za prvé, lidé by nikdy neměli dovolit, aby dostali žízeň – měli by pít po celý den. Průměrný člověk potřebuje dva litry vody denně. Průměrný člověk ve skutečnosti potřebuje čtyři litry vody denně, ale dva litry musíme dodat. Další dva litry dostáváme z metabolismu jídla a obsahu vody v potravinách. Potřebujeme toto množství vody k výrobě alespoň dvou litrů moči. Proto, aby se nezatěžovaly ledviny. Když pijeme dostatečné množství vody tak, že je moč bezbarvá, je to dobré znamení.

Mike: Pro farmaceutický průmysl je existence onemocnění obchodní otázkou, protože, přiznejme si, farmaceutický průmysl je pro-ziskové odvětví. Zisky jsou vždy na prvním místě, a přinejmenším já jsem přesvědčen, a zdá se, že Vy také, že každá léčba, která konkuruje těmto ziskům, je minimalizována, opomíjena nebo otevřeně napadena.

Dr. B: Ano, nedávno byla v televizi jedna reklama. Bylo to velmi zajímavé – zpočátku jsem si to neuvědomoval, ale nyní vím, že hovořila ke mně. Jinými slovy, byla to reklama proti mým tvrzením. Protože já jsem řekl, že pálení žáhy je známkou dehydratace v lidském těle a měli byste pít vodu. Chlápek v reklamě přijde a sedne si k baru a říká: „Dejte mi sklenici vody, to pálení žáhy mě zabíjí.“ Nebo tak něco. A ta žena za barem říká: „Pálení žáhy voda nevyléčí – tento lék ano.“ Tak vidíte, takto farmaceutický průmysl bojuje s informacemi, které jsem zveřejnil. Ale přesto, lidé, kteří zjistili, že voda mohla vyléčit jejich pálení žáhy, jsou chytřejší než lidé, kteří kupují ten reklamní kousek.

Mike: Vypadá to jako by byly ve Spojených státech téměř dvě odlišné skupiny lidí. Existují lidé, kteří jsou závislí na mnoha lécích, aby jimi vyléčili všechno, každý symptom, který mají. Mění chemii svého těla a mozku pomocí léků. A pak tady jsou ti, kteří se sami vzdělávají o skutečných příčinách zdraví. Pijí vodu, vyhýbají se přísadám v potravinách, cvičí – zdá se, jako by mezi těmito dvěma skupinami existovala propast, která se zvětšuje.

Dr. B: Určitě. To je důvod, proč došlo k oživení alternativní medicíny a stále více lidí jí dává přednost před konvenční medicínou. Víte, za posledních 10 let jsem prodal nejméně přes 600.000 výtisků mé knihy Your Body's Many Cries for Water (Mnohá volání Vašeho těla po vodě). A tak jsem za posledních 10 let měl několik tisíc rozhovorů v rozhlase. Informace se dostávají do rukou veřejnosti, a tak musí přirozeně farmaceutický průmysl zvýšit svou reklamu, aby tyto informace anuloval. To je důvod, proč tato reklama vznikla – a vlastně je jednou z mnoha. Každopádně, mluvili jsme o programech řízení sucha v těle. Hypertenze je další z těchto problémů. Když není v těle dost vody, nebo když se tělo stává dehydratované, pochází 66% ztráty vody z nitra buněk. 26% je z prostředí kolem buněk a pouze 8% se ztrácí z cévního systému. Ale cévní systém je pružný – stahuje se a uvolňuje, takže nezjistíte problém, který se děje uvnitř buněk Vašeho těla testováním krve, které probíhá při tak velkém množství stavů. Kdyby lidé pili vodu v pravidelných intervalech a přijímali dostatek soli a minerálů pro rozšíření kapilárních lůžek, hypertenze by zcela zmizela. Existuje 60 milionů Američanů, kteří si neuvědomují, že hypertenze je vlastně jedním z projevů programů řízení sucha v těle, kdy tělo zahájí proces reverzní osmózy, aby dodalo vodu dovnitř těchto buněk, které trpí z 66% nedostatkem vody. Farmaceutický průmysl a lékaři arogantně a nevědomě léčí hypertenzi diuretiky.

Mike: Rád bych, abyste pohovořil o tom, jak se lidé mohou dozvědět, kdy potřebují pít vodu. Protože ve své knize píšete o tom, jak některé známky dehydratace, klasické příznaky, nemusí být jedinými známkami. Také byste nám mohl říct, kolik by měl průměrný člověk vypít?

Dr. B: Za prvé a především, nečekejte, až dostanete žízeň, protože to je chyba. Bohužel, Národní akademie věd a někteří další donedávna lidem říkali, počkejte, až dostanete žízeň, což je hlavní chyba, kterou jsme zdědili před 100 lety od člověka jménem Walter Bradford Cannon. V té době žil Francouz, který říkal, že dehydratace nebo žízeň je obecný pocit a že bychom ji měli studovat a Walter Bradford Cannon řekl: ne, žízeň je jen otázkou sucha v ústech. Když je sucho v ústech, máme žízeň, což je arogantní prohlášení, a bohužel západní medicína se tím řídí. To je důvod, proč máme nemocný systém péče. Od věku 20 let se postupně, nepozorovaně, stáváme dehydratovaní, aniž bychom o tom věděli. Ztrácíme naše vnímání žízně. Když se dostaneme do věku 70 let, můžeme být naprosto a viditelně žízniví, a přesto nerozpoznáme potřebu pít vodu, i když by byla voda položena vedle nás. Toto bylo děláno jako experiment. Vědec požádal skupinu starších lidí, aby po dobu 24 hodin nepili vodu. O to stejné požádal skupinu mladých lidí. Po 24 hodinách, když byla voda k dispozici, starší lidé nepoznali, že mají žízeň.

Mike: I po 24 hodinách bez vody?

Dr. B: Ano. Dokonce, i když byla voda postavena vedle nich, někteří po ní nesáhli. Ale mladí lidé vodu pili a napravili tuto dehydrataci. Toto je velký problém a důvod, proč je tolik starších lidí naší společnosti nemocných, protože jsou zcela dehydrovaní a nepoznají to. Takže, čekání na žízeň znamená zemřít předčasně a velmi bolestně. To je vlastně název článku, který jsem zveřejnil na svých internetových stránkách, a také na NAFHIM, Národní asociace pro čestnost v medicíně. Za prvé, lidé by nikdy neměli dovolit, aby dostali žízeň – měli by pít po celý den. Proto, aby se nezatěžovaly ledviny. Když pijeme dostatečné množství vody tak, že je moč bezbarvá, je to dobré znamení. Když moč zežloutne, znamená to, že se tělo začíná dehydratovat a když zoranžoví, pak je tělo skutečně dehydratováno a některé části těla touto dehydratací trpí.

Mike: Existují další podobné jednoduché příznaky, kterým mohou lidé věnovat pozornost?

Dr. B: Kůže – je-li kůže hezká, uvolněná a hladká, pak jsme hydratovaní. Pokud bude zmuchlaná a seschlá, znamená to dehydrataci. Krabatý povrch na obličeji starších lidí je známkou dehydratace. Krůtí krček pod bradou je známkou dehydratace. Takže, když má tělo nedostatek vody a podávají se mu na to léky, tato osoba přirozeně zemře, protože léčba umlčuje mnohá volání těla po vodě, ale nenapravuje dehydrataci. Takže musíme chápat tyto příznaky dehydratace. Určil jsem, proč jsou tyto tři nemoci vlastně větvemi jediného stromu a každá přirozeně produkuje jiný problém v různých věkových skupinách, ale všechny souvisí se stavy, které se v průběhu času vyskytují v důsledku dehydratace. Čas je podstatný – když se postupně stáváme dehydratovanými, začnou vysušené buňky transformovat. Vysvětlil jsem, jak dehydratace potlačuje imunitní systém, přímo či nepřímo, a tak dochází k většině onemocnění, včetně rakoviny.

Mike: Tak teď tady máme další otázku, která lidi zajímá - když jdou na jídlo do restaurace, je tu obrovské množství ekonomického tlaku z hlediska řetězců restaurací, nebo majitelů restaurací, aby jim podávali něco jiného, než vodu. Vzpomínám si, že jednou proběhla nějaká kampaň v řetězci restaurací Olive Graden. Kampaň byla nazvána Just Say No to H2O (Řekněte vodě ne), a odměňovali číšníky za to, že si lidé koupili nealkoholické nápoje místo toho, aby pili vodu.

Dr. B: To proto, že všichni jdou po rychlých dolarech, a to i na úkor zdraví někoho jiného. Tyto restaurace se neliší od farmaceutického průmyslu, když propagují něco, co tělo nepotřebuje. Samozřejmě, že nevědí, nedělají to vědomě. Nikdo je nemůže vinit. Je to špatným vzděláním, a myslí si, že tyto nealkoholické nápoje jsou synonymem vody. Ve skutečnosti, z hodně dětí, které pijí limonády, se stanou „hlupáci“, ale jakmile jim tyto limonády vezmete, jejich známky se ohromně zlepší – z trojek a čtyřek se stala dvojka. Protože něco v kofeinu potlačuje enzymy z tvorby paměti. A to je přesně to, protože kofein je toxická chemická látka – je to chemická válka. Cokoliv, co by ji snědlo, by ztratilo své umění maskování, ostražitost, dobrou reakci, dobrou odezvu a stalo by se snadnou kořistí pro predátory vlastního potravního řetězce.

Mike: Ano, kofein je technicky insekticid.

Dr. B: Kofein je technicky insekticid. Také morfin a kokain. Jedná se o stejnou skupinu léků – neurotoxických látek.???

Mike: Je ještě něco, čeho by si naši posluchači měli být vědomi, nebo by měli dělat pro posílení svého zdraví prostřednictvím informací, které zpřístupňujete?

Dr. B: Ano, mohou zůstat v kontaktu. Mohou pravidelně navštěvovat mé internetové stránky, na kterých publikujeme informace a dopisy, které si vyměňujeme, a tak dále. Mohou se stát součástí hnutí pro zavedení čestnosti zpět do medicíny. Protože, když jsou to mladí lidé, mají před sebou mnoho let, a bohužel mohou být v nečestné formě lékařské praxe zranitelní.

Mike: Tato stránka je…

Dr. B: http://www.watercure.com.

Mike: A ta druhá je http://www.nafhim.org ?

Dr. B: Ano, ale z http://www.watercure.com mají možnost přejít i na tuto druhou stránku. Tyto informace jsou zdarma, jsou to nejnovější informace v oblasti lékařské vědy, je to budoucnost vědecké medicíny, je to základ budoucí vědecké medicíny, a mohou je využívat zdarma. Jediné, co musí udělat, je, začít být zvědavý, jak se učit. A informace jsou psané tak jednoduchým jazykem, že je pochopí kdokoliv. Nepoužívám žargon. Používám velmi jednoduchou angličtinu, abych vysvětlil složité problémy.

VODY JE MÁLO, VAŽME SI JÍ: Více než miliarda lidí na světě nemá přístup ke kvalitnímu zdroji pitné vody. Nejhorší je situace v subsaharské Africe, kde má přístup k nezávadné pitné vodě pouze 56% obyvatel. V absolutních číslech je problém největší v Asii - jen v Číně se jedná o 300 milionů obyvatel. "Ve většině měst - vyjma subsaharské Afriky - jsou k dispozici relativně dobré zdroje, zato na venkově je kvalita vody problematická celosvětově. Nekvalitní voda má spolu s nedostatečným hygienickým zázemím zásadní dopady na zdraví lidí v rozvojových zemích. Výrazně se podepisuje na vysoké dětské úmrtnosti: Podle WHO umře ročně 1,5 milionu dětí v důsledku průjmových onemocnění - ta jsou ve většině případů způsobena právě závadnou vodou nebo chybějící sanitací. Důsledky jsou však mnohem širší - například řada dětí musí každodenně nosit vodu ze vzdálených nádrží, a proto se jim nedostane plnohodnotného vzdělání. Jindy tuto práci zastávají ženy, kterým zase nezbývá čas na jinou - výdělečnou - činnost. Zajištění pitné vody a základní hygieny pro všechny lidi na světě do roku 2015 je jeden z Rozvojových cílů tisíciletí. Podle všeho se však nepovede ho splnit - při současném tempu zlepšování situace by v Africe byl naplněn až v roce 2076[4]. Dostatečný přístup k pitné vodě se definuje jako dostupnost nejméně 20 litrů vody na osobu a den ze zdroje vzdáleného do 1 km od místa bydliště.

modelka

Dnes ke mně do poradny přišla velmi krásná, vysoká mladá žena. Říkal jsem si, určitě nějaká modelka. A víte co si řešila? No samozřejmě - že není dost hezká ani dost dobrá, nemá se ráda a následné deprese úzkosti a už to jelo.. Nevěřícně jsem se na ni chvilku díval a pak jsem si řekl " zase ty zpropadený ideály!". Teda až já jednou toho Ideála chytím, pěkně mu namelu... 
Jenže to nebude tak jednoduchý. Víte proč? Protože ideál je jen přelud, nic takového neexistuje. Neexistuje, ale dokáže člověka úplně utrápit. Tak bacha na něj! 
Ideální jste se už narodili, dokonce jste byli dokonalí ještě dřív než jste se narodili, tak už si na to vzpomeňte a usmějte se konečně do toho zrcadla :)

Kamila

Další případ z praxe. Krásná silná mladá žena, budu jí říkat Kamila.

Je v ní tolik síly a ona o ní neví, ještě neodhalila jak je mocná. Její primární potíže jsou těžké deprese, které se cyklicky opakují. Bere antidepresiva.

Deprese vyjadřuje vnitřní nesouhlas s tím co se mi děje. Kineziologické testování nám postupně ukazuje hlavní skryté emoce :

chycená v pasti

popichovaná

nepřátelství

žal a poct viny

zklamaná

Nemohu tady psát všechny podrobnosti, tak jen to nejpodstatnější.

Až po poměrně dlouhé chvíli si uvědomuje, o čem vypráví její skryté emoce. Žije ve velké rodině, vztahy jsou složité, dva členové rodiny jsou velmi nespokojení a ona by si tolik přála, aby si tam všichni hezky a harmonicky žili. Sama pro to hodně dělá, vychází jim vstříc, bere ohledy, přebírá odpovědnost za jejich pocity a štěstí. Těm dominantním ustupuje. Majetkové vztahy jsou složité, odstěhovat se by bylo vzhledem k financím velmi obtížné a ona to ani nechce.

Jaký před ní stojí úkoly je teď úplně jasné :

1) Prosadit se. Naučit se láskyplně a mírumilovně říct „já jsem tady, berte mě v úvahu, takhle to chci“

2) Nepřebírat odpovědnost za něco co není moje. Každý je sám odpovědný za své štěstí. Neřešte nešťastného dědečka, kterému nic neschází. Řešte sama sebe, své štěstí a to co chcete vy…

Zánět tlustého střeva

Karel, asi 40 let, menší postavy, ale štíhlý, dost štíhlý. Zánětem tlustého střeva trpí asi 4 roky.Projevuje se to překotným běháním na velkou, nesčetněkrát za den. Když je nemoc rozbouřená, ve stolici se objevuje krev. Má za sebou intenzivní léčbu, naposled  kortikoidy, nemoc se zklidnila, ale ne úplně. Mění lékaře, navštívil už pěknou řádku terapeutů léčitelů, vyzkoušel úctyhodnou řadu metod, nikdo mu nepomohl.

Působí plaše až zakřiknutě. Při kineziologickém odbloku se objevily tyto emoce: nejprve z „oblasti těla“ odloučený a melancholický, v „podvědomí“ strach ze ztráty a sklíčený, ve vědomí hněv a prchlivý. Návaly hněvu přiznává. Protože se nejdříve ozvalo tělo, jdeme dál do minulosti. Příčina se objevuje ve věku 5 let. Tady jsou témata trochu odlišná: v „podvědomí“ žal a pocit viny, sebetrestající.  Z „těla“ přichází informace – není volby. Ve „vědomí“ mrzutý a neceněný.

Vidím před sebou pětiletého chlapce, který trestá sám sebe, sžíraný žalem a pocitem viny. Nemá volby, je mrzutý a nedoceněný. Ptám se na rodiče. Táta se otrávil plynem, když bylo Kájovi rok a půl (je možné, že proto ten pocit viny, už jsem se setkal s případy dětí, které samy sebe vinily ze smrti rodiče). Žil jen s matkou, vypráví: „ máma mě nechávala dlouhý čas samotného v postýlce, někdy mi koupila hračku. Byl jsem problematické dítě. Jako malý jsem pořád brečel a sousedi museli tlouct na dveře aby byl klid.“ Ptám se ho zda si to pamatuje. „Ne, říkala mi to máma a babička“. Pokračuje „Od té doby jsem už nikdy nebrečel .“ A pak si vzpomíná na silný zážitek z pěti let „Jednou jsem si chtěl udělat kakao, ale uteklo mi mlíko, tak jsem se rozbrečel. Hned jsem to ale svedl na zánět středního ucha, který jsem zrovna měl, aby se nevědělo, že brečím jen tak. Máma mě pohladila, to bylo nevšední a docela hezké.“

Provedli jsme potřebné korekce, uklidnili pětiletého kluka a předali mu informaci, že malé dítě smí plakat a že rozhodně nemůže za smrt svého otce.  Dostal domácí úkol. Přemýšlet o těchto tématech a obrazech : „ Z čeho se můžu podělat? Čemu podřizuji svůj osobní život ve prospěch někoho nebo něčeho jiného? Proč ještě potřebuji pleny?“  

Karel sice nevěřícně kroutil hlavou nad svým domácím úkolem, ale odcházel klidný a snad i spokojený. Asi za tři dny mi napsal mail, že nemoc  nepolevuje, ale uvědomil si, že má velký tlak v práci, že nechce pracovat v takovém stresu a nejraději by se osamostatnil a začal podnikat, jenže z toho má strach.  K tomuto tématu se vrátil ještě několikrát a nakonec se zmínil o své matce, která mu v pracovní době i několikrát  denně zatelefonuje. Volá mu v pracovní době a většinou trefí nevhodný okamžik, kdy má zrovna nejvíc práce. Stresuje ho to.

Na příštím sezení jsme udělali nové testování.  Skryté emoce se opět změnily. Tentokrát šlo jednoznačně o problém zakotvený v současnosti nebo době nedávno minulé. Objevilo se zklamání a strach ze ztráty v podvědomí, odloučení a pocit bez lásky na těle a nakonec hněv, soptící ve vědomí.

Jako primární vyskočil strach ze ztráty – zklamání. Odloučení – bez lásky. Při bližším prozkoumání naskakovaly Karlovi opět obrazy matky.

 Matka ho stresuje, stresuje ho i zaměstnání. Doporučil jsem mu ať si udělá pořádek v telefonátech s mámou. Na otázku kolikrát týdně ji chce slyšet odpověděl, že maximálně  jednou. Pro začátek jsem mu doporučil aby omezil hovory na dvakrát v týdnu. Domluvili jsme se ještě na několika dalších cvičení včetně ho ´oponopono, které dostal za domácí úkol.

Už se neukázal. Jen napsal mail, že toho má teď hodně a že se mu matčiny telefonáty nepodařilo zkorigovat a že nechce dál pokračovat, objevil dalšího, pro něho nového terapeuta a objednal se k němu. No dobře, děkuji za upřimnost, Karle. Ale dokud neseberete odvahu a neuděláte potřebné změny ve svém životě, můžete střídat lékaře a terapeuty do alejujá… 

Noční pláč

Navštívil mě asi dvouletý klučina. Blonďák s velikýma spokojenýma očima, zapálený průzkumník a veselý chlapík. Přivedl s sebou svou plastovou žirafu a mamku, s bráchou v bříšku.

„Problém“ měl ten kluk. V noci se budí a hystericky volá maminku. Rodiče se už pěkných pár týdnů nevyspali. Odblok probíhá přes maminku (s klukem to nejde, nechce pustit žirafu).

Co s tím? Kde je zakopaný pes?  Přes mamku jsme ťukli na emoce v pozadí, byly to žal a pocit viny, nepřijatelný, mrzutost – odpor, zmatený a není volby. Když jsem mamce kýval rukama (kineziologie, nic jiného), hoch mě podezřívavě pozoroval, ale ve chvíli, kdy jsem ji posadil a dotkl se prsty její hlavy, projevil jasný nesouhlas. A šup, už byl u mámy na klíně. Nepěkně mě propichoval očima.

Po této reakci bylo vše jasné. Žárlí.

Mamka odešla s domácím úkolem, že si má představovat jak má oba své syny (i toho ještě nenarozeného), každého na jednom koleni a jak se k ní tisknou. Ona je láskyplně objímá a tvoří spolu jednotu. Táta zase objímá je všechny, protože má nejdelší ruce.

Pomohlo to. Už se nežárlí.

Zákon přitažlivosti a pozitivní myšlení

Pracuji s lidmi na splnění jejich snů na základě pozitivního myšlení a zákona přitažlivosti. Přitom se často setkávám s deziluzí a zklamáním. Věci se dějí jinak než by člověk chtěl. Stanoví si měřitelný cíl, dá si termín, udělá vše přesně podle rad a…. je to jinak. Situace se nevyvíjí podle plánu.  V této chvíli přijde málo kdy zklamání, častěji zlost a vztek. Dupeme nohama do země, vztekáme se, máváme rukama a litujeme se. Jak to, že je teď život takový, když měl být úplně jiný?

Jiný? A jaký? Kde se vzala představa, že mám na něco nárok. Že je mi třicet pět a tak mám prožívat lásku, zdraví a být bohatý. Kde se to vzalo? V kině? V televizi? Myslím, že hlavně tam.

Lamentujeme a naříkáme, místo abychom vzdávali díky, že jsme měli co k snídani, že sedíme ve vytopeném, moderně zařízeném bytě a že máme komu popřát dobré ráno. Nikdo po nás nestřílí, neohrožují nás přírodní katastrofy, není válka a tak by se dalo pokračovat. 

Nejdřív je potřeba plně uvidět stávající bohatou a nádhernou realitu, ve které tady a teď žiju. Poděkovat za ni a s pocitem díků se o ni postarat a upevnit ji. Pak je čas zamýšlet se kam dál, kterým směrem ji budu rozvíjet k lepšímu a ještě bohatšímu zítřku. Teprve potom přichází vhodná chvíle na vyslání svých přání TAM nahoru. Nebo Vás by snad bavilo někomu něco dát a pak poslouchat nekončící stížnosti jak ten dárek stojí za ….? Chtělo by se Vám vyhovět křiklounovi tam dole a splnit mu další přání? Mně teda ne.

Postup je naprosto jednoduchý. Aktivuj svou pokoru, děkuj, přijímej a přej si… věř, funguje to!