když miminko v noci pláče

Některé miminko v noci spí jako dudek, jiné je neklidné, mele sebou a v krátkých pravidelných intervalech budí všechny okolo. Nemluvím o velkých dětech, co jim už rostou zoubky, ale o několikaměsíčních začátečnících.

 Sem tam se mi objedná nevyspalá maminka a chce odblokovat svého človíčka. To dá rozum, potřebuje se vyspat. Odblok neprovádím na miminku, jak by si někdo mohl myslet, ale na mamince. Proč to tak je? Protože takové miminko považuje svou maminku za celý Vesmír. Co za Vesmír, maminka je pro miminko Bůh. Ti dva lidé jsou v tomto období natolik spojení, že to vlastně žádní dva ani nejsou.

Stává se, že bůh-maminka má sama nějaké starosti a nejraději by si sama poplakala a tak to za ni dělá miminko.  Většinou jde ale o to, že ačkoliv spí děťátko ve stejné posteli s maminkou, nebo někde hodně blízko, přesto se cítí mrzuté a jaksi odstrčené (opravdu, emoce miminka umím kineziologie poznat).

Představte si, že vás Vesmír (nebo Bůh, jak kdo potřebuje) odstrčí. Nevím jak vy, ale já bych řval až by nadskakovaly hrnky na poličce.  

V tomto bodě maminka vždycky zalapá po dechu, protože se lekne, že dělá něco špatně. Klid, tak to není. Je potřeba zůstat otevřená a místo hlavy zapojit srdce. Pokud se vám podaří navodit v sobě pocit Vesmíru a s jeho vší láskou pochovat své dítě, většinou už nic jiného není potřeba.

Pro lepší pochopení si představte kruh a v něm jediný bod. Ten kruh jste vy a puntík je vaše dítě. Takhle hluboko je ve vás, až ve vašem středu. Dá se to i otočit. Jako střed si představte sama sebe a vaše dítě je pak celým vašim vesmírem. Obojí je pravda, vzájemně se dokonale prolínáte a doplňujete. Nejste oddělení, nejste vy a ono, jste jen vy. Pokud se vám toto podaří procítit, myslím, že máte vyhráno.