Mouchy

Neděle po obědě. Trávím, chytám lelky a je mi líno. Koutkem oka ale zpozoruji rušivý pohyb a pak znovu a znovu a zase. Zavřené okno se snaží hlavou vztekle prorazit tři velké masařky. Vždycky se rozlétnou, vrazí do skla, dostanou pecku do čela, spadnou na parapet. Pak naberou letovou výšku,  plyn na maximum a prásk, rána jako z děla, parapet a ještě jednou… Po třetím debaklu se na to vykašlou a lezou pěšky, kříže krážem po skle od rámu k rámu. Občas některou z nich přepadne deprese, tak si letargicky sedne a na všechno se vykašle. Jenže, za chvilku ji to zase nedá.

Koukám na ně a říkám si „hele, takhle jsem to dělával taky, to byla fuška!“ Baví mě je pozorovat. (Pro ochránce zvířat - pomoct  jim opravdu nemůžu, protože ležím.)

Pak přijde zásadní obrat. Jedna z nich se obrátí ke sklu zády, vlastně spíš zadkem, na zádech má křídla, a odlétá na průzkum místnosti. Po mezipřistání na mém čele, pokračuje místností do nejtemnějšího kouta, kde si sedá a přemýšlí. Říkám si, že to úplně vzdala a hledá pavučinu. Ty dvě zbývající už na lítání nemají sílu a jen tak lezou po skle. Hlavně, že je konečně ticho. To ta průzkumnice ne, zase bzučí, startuje a lítá kolem dokola dokud neucítí proud čerstvého vzduchu a otevřenými dveřmi vylétá na terasu a ven.

Konečně úplný klid.

Na mouchy jsem si znovu vzpomněl večer, když jsem ty dvě, mrtvé, uklízel z parapetu. Při tom jsem si řekl, že když už jsem jim nepomohl ven, napíšu o nich aspoň tenhle článek. Ne na jejich památku, ale proto, aby jejich trápení nevyšlo marně.  Jaké poučení z toho tedy plyne?

No přece, když přešlapuješ na místě a máš pocit, že tě okolnosti nepouští dál, nemá smysl vztekle vrážet hlavou do skla nebo zmateně běhat od jednoho mantinelu k druhému. A už vůbec ne zastavit a propadat skepsi. Chce to rozletět se kamkoliv jinam a hledat závan čerstvého vzduchu, pak už jsi od štěstí jen na dvě mávnutí muších křídel. Tak ať se to povede!