Karel, asi 40 let, menší postavy, ale štíhlý, dost štíhlý.
Zánětem tlustého střeva trpí asi 4 roky.Projevuje se to překotným běháním na
velkou, nesčetněkrát za den. Když je nemoc rozbouřená, ve stolici se objevuje
krev. Má za sebou intenzivní léčbu, naposled
kortikoidy, nemoc se zklidnila, ale ne úplně. Mění lékaře, navštívil už
pěknou řádku terapeutů léčitelů, vyzkoušel úctyhodnou řadu metod, nikdo mu
nepomohl.
Působí plaše až zakřiknutě. Při kineziologickém odbloku se
objevily tyto emoce: nejprve z „oblasti těla“ odloučený a melancholický, v
„podvědomí“ strach ze ztráty a sklíčený, ve vědomí hněv a prchlivý. Návaly
hněvu přiznává. Protože se nejdříve ozvalo tělo, jdeme dál do minulosti.
Příčina se objevuje ve věku 5 let. Tady jsou témata trochu odlišná: v
„podvědomí“ žal a pocit viny, sebetrestající.
Z „těla“ přichází informace – není volby. Ve „vědomí“ mrzutý a neceněný.
Vidím před sebou pětiletého chlapce, který trestá sám sebe,
sžíraný žalem a pocitem viny. Nemá volby, je mrzutý a nedoceněný. Ptám se na
rodiče. Táta se otrávil plynem, když bylo Kájovi rok a půl (je možné, že proto
ten pocit viny, už jsem se setkal s případy dětí, které samy sebe vinily
ze smrti rodiče). Žil jen s matkou, vypráví: „ máma mě nechávala dlouhý
čas samotného v postýlce, někdy mi koupila hračku. Byl jsem problematické
dítě. Jako malý jsem pořád brečel a sousedi museli tlouct na dveře aby byl
klid.“ Ptám se ho zda si to pamatuje. „Ne, říkala mi to máma a babička“.
Pokračuje „Od té doby jsem už nikdy nebrečel .“ A pak si vzpomíná na silný
zážitek z pěti let „Jednou jsem si chtěl udělat kakao, ale uteklo mi
mlíko, tak jsem se rozbrečel. Hned jsem to ale svedl na zánět středního ucha,
který jsem zrovna měl, aby se nevědělo, že brečím jen tak. Máma mě pohladila,
to bylo nevšední a docela hezké.“
Provedli jsme potřebné korekce, uklidnili pětiletého kluka a
předali mu informaci, že malé dítě smí plakat a že rozhodně nemůže za smrt
svého otce. Dostal domácí úkol.
Přemýšlet o těchto tématech a obrazech : „ Z čeho se můžu podělat? Čemu
podřizuji svůj osobní život ve prospěch někoho nebo něčeho jiného? Proč ještě
potřebuji pleny?“
Karel sice nevěřícně kroutil hlavou nad svým domácím úkolem,
ale odcházel klidný a snad i spokojený. Asi za tři dny mi napsal mail, že
nemoc nepolevuje, ale uvědomil si, že má
velký tlak v práci, že nechce pracovat v takovém stresu a nejraději
by se osamostatnil a začal podnikat, jenže z toho má strach. K tomuto tématu se vrátil ještě
několikrát a nakonec se zmínil o své matce, která mu v pracovní době i
několikrát denně zatelefonuje. Volá mu
v pracovní době a většinou trefí nevhodný okamžik, kdy má zrovna nejvíc
práce. Stresuje ho to.
Na příštím sezení jsme udělali nové testování. Skryté emoce se opět změnily. Tentokrát šlo
jednoznačně o problém zakotvený v současnosti nebo době nedávno minulé.
Objevilo se zklamání a strach ze ztráty v podvědomí, odloučení a pocit bez
lásky na těle a nakonec hněv, soptící ve vědomí.
Jako primární vyskočil strach ze ztráty – zklamání.
Odloučení – bez lásky. Při bližším prozkoumání naskakovaly Karlovi opět obrazy
matky.
Matka ho stresuje,
stresuje ho i zaměstnání. Doporučil jsem mu ať si udělá pořádek
v telefonátech s mámou. Na otázku kolikrát týdně ji chce slyšet
odpověděl, že maximálně jednou. Pro
začátek jsem mu doporučil aby omezil hovory na dvakrát v týdnu. Domluvili
jsme se ještě na několika dalších cvičení včetně ho ´oponopono, které dostal za
domácí úkol.
Už se neukázal. Jen napsal mail, že toho má teď hodně a že
se mu matčiny telefonáty nepodařilo zkorigovat a že nechce dál pokračovat,
objevil dalšího, pro něho nového terapeuta a objednal se k němu. No dobře,
děkuji za upřimnost, Karle. Ale dokud neseberete odvahu a neuděláte potřebné
změny ve svém životě, můžete střídat lékaře a terapeuty do alejujá…
Žádné komentáře:
Okomentovat