Poslední dobou se setkávám s pro mě novým jevem.
Přicházejí za mnou krásné mladé ženy kolem třicítky, všechny s podobným tématem
„hledám tátu pro své nenarozené děti“. Většinou už mají přítele, žijí s ním
ve společné domácnosti, ale nejsou si jím jisty. Bojí se, že je na Mateřské
dovolené neuživí. Mají obavy z nižší životní úrovně, bojí se mu odevzdat. Téměř
všechny přesně vědí, jaký by měl pravý partner být: chtějí k němu vzhlížet,
chtějí na něm být závislé (minimálně po čas mateřské). Potřebují vedle sebe
sílu, jistotu a charisma. Nadprůměrný plat dotyčného je samozřejmostí.
Cítím, jak se v nich pere potřeba nezávislosti
s potřebou závislosti. Rozumím jim.
Říkám si „Co to s těma chlapama
je? Prožívají snad nějakou zapeklitou krizi? Už se nechtějí starat o svou
rodinu, o ženu? Vím, že tak to určitě není. Muži potřebují být ochránci,
potřebují ukázat svou odpovědnost a sílu. Dokázat se postarat.
Myslím, že se nám mění Svět před
očima. Přestávají platit po tisíce let zaběhnuté role. Ženě už nestačí sedět
v jeskyni žvýkat kůže a udržovat oheň. Chce ven na lov a přitom si
nasbírat dost lasturek a per na ozdobu. Osvobozuje se ze své role.
Muž lovec je s reakcí trochu
ve skluzu. Pochopitelně, v jeho světě se toho tolik nezměnilo. Loví stejně
jako jeho otec, děd, praděd … Ale když dovleče maso do jeskyně, může se stát,
že tam je ticho, prázdno a zima. Dokážu si představit, že cítí zklamání a
frustraci. Jeho předkové na tom byli jinak. Proč on? Rozumím mu.
Pomohlo by ulovit si jinou ženu? Sotva J.
Tohle je celospolečenský jev.
Tak co s tím?
Především je potřeba se probudit a začít žít tady a teď.
Opustit nahrané vzorce. Měli bychom si uvědomit, co ve skutečnosti chceme. Chci
být nezávislá nebo závislá? Nezávislá, v tom případě přijmu svou novou
roli stoprocentně a nebudu ji míchat se starými vzorci mých babiček, které mi
hučí v DNA. Pak se ve mně přestane prát moderní manažerka s věčnou
mamkou v domácnosti. Stačí si vybrat svou roli a nepochybovat.
Věřit ve svůj vztah, věřit ve svého partnera - partnerku, že
mě nenechá na holičkách, až bude zle.
Popravdě, nemůžu přijít na to, proč bych měl žít s někým, komu
nemohu důvěřovat. Jen proto, abych nebyl sám? Ale no tak!
Co funguje vždycky, je pokora, tolerance, trpělivost a
hlavně láska.
A ještě
něco.
Když už něco
chci, musím pro to něco udělat. Je
důležité, dokázat pro svůj cíl opustit svou zónu pohodlí. Na čas se uskromnit.
Ať už jde o dítě nebo o mamuta…
Žádné komentáře:
Okomentovat