„Hezky papej, ať jsi velký chlap“ to mi říkávali, když jsem
byl malý. Velkého chlapa jsem od té doby považoval za ideál. A tak jsem ve
školce převyšoval ostatní děti o půl hlavy, v první třídě o hlavu a na
základce už se za mě táta styděl, když jsem s ním šel po ulici se svou
oblíbenou flintičkou. Nedivím se, byli jsme stejně vysocí.
A tak to šlo a šlo, až to přišlo až sem. Skoro dva metry a
sto šestnáct kilo živé váhy. Je mi fajn, ale ostatní to zdá se nechápou.
Kalhoty se na mě běžně nešijí, při návštěvě moderních obchodů si připadám jako
zrůda, protože největší velikosti bych nenatáhl ani po lýtka. Mimochodem tady krátce odbočím. V těch moderních
obchodech visí fotky mladých mužů v nadživotní velikosti. Všichni mají
jedno společné, jsou to křehké typy s propadlým hrudníčkem. Neřeším, že
jsem out, jsem out-spokojený, ale spíš mě děsí vize blízké budoucnosti, kdy po
ženách anorektičkách, budu potkávat muže anorektiky. Tlak doby je neúprosný…
A co je nejhorší, už se pro mě nedělá ani nábytek. Vše je do
sta kilo váhy. Nedávno jsem si zkusmo lehl na moderní relaxační lehátko a pak
musel utíkat, protože to vypadalo, že budu majiteli kupovat nové. Poslední
kapka přišla ve chvíli, kdy jsem začal přemýšlet o novém vybavení své
terapeutické místnosti a zjistil, že neexistuje židle, kterou bych po krátkém
čase nerozsedl. To mě naštvalo a rozhodl se pevně, že začnu hubnout. Donucen
okolnostmi, donucen světem. Jinak by mě to rozhodně ani nenapadlo.
Nechť je tedy toto bráno jako pilotní text, pro záznam
budoucím generacím. Kterak další nešťastník pod tlakem trhu, o kila přišel…
Žádné komentáře:
Okomentovat