Navštívil mě asi dvouletý klučina. Blonďák s velikýma
spokojenýma očima, zapálený průzkumník a veselý chlapík. Přivedl s sebou
svou plastovou žirafu a mamku, s bráchou v bříšku.
„Problém“ měl ten kluk. V noci se budí a hystericky
volá maminku. Rodiče se už pěkných pár týdnů nevyspali. Odblok probíhá přes
maminku (s klukem to nejde, nechce pustit žirafu).
Co s tím? Kde je zakopaný pes? Přes mamku jsme ťukli na emoce v pozadí,
byly to žal a pocit viny, nepřijatelný, mrzutost – odpor, zmatený a není volby.
Když jsem mamce kýval rukama (kineziologie, nic jiného), hoch mě podezřívavě
pozoroval, ale ve chvíli, kdy jsem ji posadil a dotkl se prsty její hlavy,
projevil jasný nesouhlas. A šup, už byl u mámy na klíně. Nepěkně mě propichoval
očima.
Po této reakci bylo vše jasné. Žárlí.
Mamka odešla s domácím úkolem, že si má představovat
jak má oba své syny (i toho ještě nenarozeného), každého na jednom koleni a jak
se k ní tisknou. Ona je láskyplně objímá a tvoří spolu jednotu. Táta zase
objímá je všechny, protože má nejdelší ruce.
Pomohlo to. Už se nežárlí.
Žádné komentáře:
Okomentovat