Tak takhle to vypadá, když se člověk rozhodne vzít osud do
svých rukou. Jedna statečná žena mi poslala svůj příběh. Pokud si dobře
vzpomínám, sešli jsme se jen dvakrát během šesti měsíců, víc nepotřebovala.
Berte to prosím, jako inspiraci pro svůj vlastní život.
Chtěla bych se s vámi podělit o svůj příběh. Vím, že
ještě nemám vyhráno, ale krok po kroku jdu naproti svému zdraví a psychické
rovnováze. Zamilovala jsem se bláznivě do chlapa a vše bylo krásný, báječný a
nejlepší… Tak jako normálně, když jste zamilovaní. Měl řadu svých nevyřešených
problémů, ale kdo je dnes nemá J, máme je všichni.. a tak jsem věřila tomu, že
společnou prací, dohodou a rozumným postupem jeho dluhy a problémy vyřešíme. Po
dvou letech jsem uviděla, že je řeším já a on mě má pod palcem, protože uměl
vždy poděkovat, vyjádřit lásku a to, jak mne potřebuje. Byl bez práce, já
vydělávala, řešila, pracovala a on mě za to miloval. Docházela mi energie a ve
chvíli, kdy jsem byla unavená a nestíhala, přicházel i od něj nezájem a naháněl
jiné ženy – mladší a usměvavé. Poprvé jsem se rozhodla odejít. Poprvé jsem
dostala šílený výprask. Nemohla jsem utéct, držel mě v zamčeném domě. Až
ráno mě benevolentně pustil, že mohu jet do práce. Dlouho jsme se pak neviděli.
Po půl roce přišel, že ví, co ztratil. Uvěřila jsem mu. Vztah pokračoval….
Nebudu unavovat detaily, ale násilí se stupňovalo a tím, že jsem se poprvé
vrátila, dala jsem zelenou tomuto chování, jako normě pro náš vztah. Mě ubývalo
sebevědomí, nakonec jsem začala mít i dojem, že je opravdu chyba ve mně a já
jsem strůjcem jeho životního neúspěchu.. stala jsem se hromosvodem pro všechny
jeho nálady – nutno možná i napsat, že jsem byla v práci úspěšná a během
vztahu i povýšila na managerskou pozici ( tedy on si to nepřál J).
Já ale věděla, že s tím souvisí vyšší příjem a tak budu moci lépe
zabezpečit naši domácnost, budeme si moci dovolit dovolené, lyžování, atd…
Začala jsem žít syndromem týrané ženy – bála jsem se reálně
reagovat na situace, které přinášel život – za šest let společného vztahu tento
člověk prošel šesti zaměstnáními a ještě rok stačil být nezaměstnaný – věděla
jsem, že jsem ten stabilní kámen a že ustojíme ty náhlé změny v jeho
životě.
Mě ale docházela energie
- já do vztahu dávala a nic jsem nedostávala zpět. Nezájem o to, co
dělám, jaké mám sny, jaké touhy. Zcela jsem pracovala pro něj. Dostala jsem i
vynadáno za to, že mám přátele a občas zajdeme na vínko , jsem cvičitelkou
aerobiku a nebylo jednoduché chodit na hodiny. Žárlil a myslel si, že ho
podvádím. Dokonce mne označil za duševní děvku – že se bavím s kamarády –
muži. Bála jsem se cokoliv mu na rovinu říkat. Začala jsem si vymýšlet, že jdu
s kamarádkou, když přišla sms od kolegy z práce, vypínala jsem mobil,
aby nebyly konflikty. Už jsem to vůbec nebyla já. Moje duše žila v tělesné
schránce, tělesná schránka vykonávala to, co si partner přál a duše byla jako
ve vězení.
A najednou přišla nečekaná chvíle. Kamarád z práce mi
zavolal a nabídl mi možnost jet na pár dnů na ferraty do Itálie. Byl to můj sen
už dlouho. Zkusit to, vidět to. Vypadl jim jeden člověk a sháněli náhradu.
Věděla jsem, že když pozvání přijmu, přijde velmi zlá reakce od partnera. Že
zase budu děvkou, tím z partnerů, co něco ničí .Nejela jsem tam proto,
abych chlapovi zahla, za to nemusím platit osm tisíc a mohu to udělat tady a
teď. Přála jsem si něco zažít, být sama se sebou a zlepšit si své sebevědomí,
chcete-li, na chvíli pustit duši z vězení. Nabídku jsem přijala. Dozvěděla
jsem se všechno, co jsem dopředu čekala –že jsem děvka, nefér ženská a že mnou
pohrdá. Moc jsem se v duši těšila na výlet a zároveň v sobě měla
provinění, že ničím, bořím. Balila jsem batoh a nakonec ani nechtěla odjet.
Bála jsem se toho, co přijde. Odjela jsem. Bylo nás tam celkem devět, až
v mikrobusu jsem se dozvěděla, že je to pánská jízda – osm chlapů a já.
Bylo to skvělý. Být s galantními a chytrými chlapi. Tolerovali jsme se
navzájem, já jejich chlapské chování a neřešení těch ženských detailů
cestování, oni to, že na mne čekali, protože jsem bezesporu byla nejslabším
článkem výpravy. Večer jsem ležela ve stanu a tekly mi slzy. Věděla jsem, že
nedělám nic špatného, že mám svědomí čisté a že ten svět bez věznění mého já,
je krásný a šťastný. Věděla jsem, že musím z toho starého odejít. Cítila
jsem se jako v otáčecích dveřích. Chodíte kolem dokola a zpátky dovnitř se
vám nechce a vyjít ven se bojíte. Často žijeme stereotypy a raději volíme zvyk
než strach z nového, neznámého. Já nakonec vyšla ven. Ze začátku jsem si myslela,
že jsem udělala chybu, že v tom světě okolo je všechno naplánovaný a
všichni žijí šťastně a spokojeně, jen já jsem sama a nikdo o mě nestojí. Byl to
jen klam. Neuměla jsem s tou svobodou nakládat. Pak přišla dovolená
v Řecku a já zjistila, že se mohu radovat, tančit, žít naplno a nikdo mi
za to nevynadal. Vrátila jsem se do Čech a už neuhnula ze začaté cesty.
Najednou to bylo, jako když sundáte klapky z očí. Objevil se okolo krásný
a barevný svět se spoustou možností, co dělat a jak smysluplně trávit čas. A jak
si tak spokojeně žijete a rozmazlujete se vším, co vám chybělo v tom
omezujícím vztahu, začnete kvést jak jarní kytička. Bez ohledu na věk, váhu,
krásu… je to zevnitř, začnete se mít víc rádi a získáte vnitřní rovnováhu. Ten
klid a pohoda z vás vyzařují a začnete přitahovat nové přátele a partnery.
Připadám si jako ve snu. Život se mi obrátil naruby. Není
dne, kdy bych se nesmála a neměla radost. A stačilo tak málo. Začít se mít rád,
pracovat pro sebe, pro své zdraví a rovnováhu. Tenhle krok musí udělat každý
sám. Rok jsem běhala jak myš v těch lítačkách kolem dokola a hledala cestu
ven nebo zpátky. Venku je to hodně hezký ….:-)
Žádné komentáře:
Okomentovat