Hřích

Myslím, že všichni dychtivě toužíme po krásném a šťastném vztahu, který nás bude naplňovat a ve kterém budeme dávat, ale i dostávat. A přesto často potkávám tolik smutných párů - lidí, kteří dobrovolně přijímají chladnou samotu ve dvou. Ve jménu věrnosti, morálky, majetku, společné minulosti a kdoví čeho ještě...
Jsou smutní a zvolna, pomalu začínají nesnášet svého kdysi tak milovaného partnera. Přitom, kdyby se odvážili včas se rozejít, mohli by v něm (v ní) najít přítele. Jde jen o to, poznat, že láska je ta tam, pustit se a jít hledat nový život. Život proudící a naplňující. Život spontánní a šťastný.
Pokud takový život nežijeme, pak žijeme smrt a to je hřích proti životu.

Partner/ka

Čím víc partnera ovládáme, tím je pro nás nezajímavější. To co nás na začátku vztahu na partnerovi vzrušovalo a přitahovalo, to samé nás postupně začíná děsit. Snažíme se to ovládnout a dostat pod kontrolu. Podvědomě ho chceme zbavit této přitažlivosti a schovat si ji jen pro sebe. Tak ho zbavíme zajímavosti a sami sobě připravíme nudu. Protože nás nudí, přestane nás zajímat a tím vztah ochladá.
Pokud ho osvobodíme, přetneme mu naše vlastní emoční pouta - atraktivita a vzrušení je zpátky. Jeho přitažlivost se ale vrátila opět pro všechny. Pokud máte příliš velký strach ze ztráty, začněte o tom s partnerem otevřeně mluvit, tím nastartujete svůj proces léčení.

Hrubián

Dnes jsem se setkal s hrubým verbálním napadením. Z čistého nebe to přišlo a bylo to tady. Nečekal jsem to a tak mě to hodně překvapilo a zasáhlo. První náraz té žluto černé energie byl opravdu silný. Za ním vyskákaly všechny ty negativní pocity jako je pocit oběti, sebelítost, zlost. Měl jsem co zpracovávat.
Nejdůležitější bylo, že jsem musel volit. Volit mezi agresivní reakcí nebo slušností. Zvolil jsem slušnost a cítil, jak si ji útočník vykládá jako slabost, ale nedal jsem se zviklat. Narůstal ve mně intenzivní soucit s tou ubohou bytostí. Cítím energie, které se skrývají za jednáním lidí, a věřte mi, ta která se skrývá za agresí toho člověka, je opravdu velmi zlá a nemocná. Naplňuje ho, on jí dává průchod a tak ji nakonec i podlehne. Nic než soucit se s tímto vědomím nedá cítit. Pomoc mu nikdo nemůže, dokud o ni sám nepožádá (až do té míry jsme zodpovědní za své životy).
Chvíli mi trvalo, než jsem se s tím vyrovnal, ale teď už je mi zase dobře. Co jsem si z té zkušenosti odnesl? Tu tichou sílu slušnosti. Hrubián si ji neuvědomí, to je pravda. Také dlouho trvá, než proti hrubosti dokáže zvítězit. Ale spolu s laskavostí je to jediná pozitivní síla, která vede k hezkému životu.
A proto, seberme odvahu – pojďme k sobě být slušní, milí a kultivovaní. I přesto, že nás někteří budou mít za slabochy. Je to jen naše vnitřní rozhodnutí. A pak jen, trpělivě neuhnout.

Píšeš mi...

Píšeš mi: „ chci vyprávět něco o těch meditacích, jestli by mi nepomohly. Prožívám teď moc špatné období.“

A to je dobře. Myslím si, totiž ne – mám osobní zkušenost, že není lepšího životního období pro to začít s meditacemi, než je to „moc špatné“.

Ostatně, až budeš meditovat už nějaký čas, sama poznáš, že není žádné špatné a dobré.

Zklidníš se. Nejprve se ti zaostří vnímání. Začneš poznávat své nejbližší v novém světle, tak jak jsi je nikdy před tím neviděla. Možná se na ně začneš i zlobit, ale to pomine. Pak přijde řada na tebe. I sama sebe najednou uvidíš v docela novém světle. A možná i na sebe se budeš muset chvíli nesmyslně zlobit, ale i to pomine.

Vydáš se na cestu hluboko do svého nitra. Mysl se zklidní a uvnitř tebe zavládne velmi příjemné ticho a klid. Jednoho dne s tebou začne komunikovat tvé podvědomí a prozradí ti, jaké skryté popudy tě vedou k tomu, či onomu jednání. Budeš naprosto přesně vědět, co chceš, jaké jsou tvé touhy a třeba i závislosti. Vše budeš mít přímo před očima a budeš s tím umět pracovat.

A když si to budeš přát, čeká tě ještě mnohem víc.

Meditace (ideálně doplněná tělesným cvičením Pěti Tibeťanů) vede k blahodárné změně psychiky a tím i ke změně tvé reality.  Nebo je to snad tak, že mění realitu a tím se zlepšuje naše psychika? Na to už si budeš muset přijít sama.

Velmi rád Tě povedu J

Negativita

Před pár dny jsem se procházel kolem Orlice s mladou asi dvaadvacetiletou dívenkou. Opravdu hezká, mladá, všechno jak má být. Řeší si nástup do života. Nemůže sehnat pořádnou práci a čeká na vyrozumění, zda se dostala, či nedostala na vysokou. Šikovná holka, řeklo by se a hned by se pak litovalo, jak to mají mladí teď těžké. Jenže já pokládám litování za poklesek, tak jsem to nedělal. Ale jedno mi to taky nebylo. Lámal jsem si hlavu a čekal, co se z toho zase vyklube. No a jako vždycky ve třetí třetině to z ní začalo padat.

Vyslechl jsem velmi zasvěcený výklad, jak dnešní svět není v pořádku, jak se řítí do záhuby, nic není tak, jak by mělo být a lidi… no lidi jsou vůbec to nejhorší, co mohlo ten svět potkat. A postupně to nabíralo na síle a na obrátkách. Takový výbuch negativity, že jsem si z toho málem sednul. Došlo k různici, neboť Svět pokládám za nádherný a lidi za prima. Snažil jsem se jí to nějak vysvětlit a ukázat, jenže když se někdo pevně drží, je ho těžké setřást.

Nedivím se jí, že je smutná. Nemá práci, nemá peníze, nevidí perspektivu. Chci po ní, aby udělala velké CVAK. Chci po ní, aby se rozhodla to změnit. A k tomu potřebuje zbavit se té černé negativní věci. Úplně prohrané to ale také není, protože se máme sejít příště.

Myslel jsem, že to tím do příště skončilo. Jenže, následující den se v mém soukromém životě otevřel jeden problém a s ním, mě zaplavila nebývalá vlna negativity. Večer, unavený jsem se choval opravdu divně a co jsem vykládal, na to bych raději zapomněl. Následující den byl katastrofální. Pohlavek za pohlavkem a každé došlápnutí do bláta. Svět mě neměl rád. Nevěřícně jsem se sledoval, jak se v tom plácám a trvalo mi pěkně dlouho, než jsem zformoval síly a řekl si „DOST!“ a pak jsem si sedl do kouta, zavřel oči, prodýchal to a uvědomil si svou kouzelnou formuli „ V mém životě se mi daří stále lépe, lépe a lépe. Ve všech oblastech mého života se mi daří lépe, lépe a lépe. Pomáhá mi to a pomohlo mi to i tentokrát. Prostě jsem to zastavil a začal s novým pozitivním příběhem. Vše se samozřejmě narovnalo a zase to běží a nevrže.

Vyplývají mi z toho dvě poučení:

1) Negativita je nakažlivá a potvora ráda přeskakuje na kolemjdoucí. Pro nakažené navrhuji karanténu, aby nezamořovali spoluobčanstvo.

2) Pokud se postavím ke svému životu s negativním naladěním, je jasné, že to půjde hůř, hůře až nakonec – úplně blbě.

Dobrodružství

V pátek navečer jsem se toulal po lese s jedním mladým pánem (37).

Na začátku schůzky chci po každém, aby zformuloval „objednávku“, aby mi do dvou holých vět dostal, proč jsme se sešli a co od toho očekává. To se Jirkovi nedařilo, místo toho mluvil a mluvil a mluvil. Nevěděl, proč přišel, neměl jasné téma, na kterém by chtěl pracovat, jen cítil, že je něco špatně. To se stává docela často, že se náš „problém“ pohupuje někde v mlhách nevědomí a ne a ne se vyloupnout.

Šli jsme pěkně svižně a já jsem spíš poslouchal a hledal něco, co by mě „ťuklo do nosu“.  Až asi po dvanácti kilometrech konečně slyším věty „Už se cítím dospělý“ a „Vím, kde jsou hranice“ a za chvilku „Největší důraz při výchově dětí dávám na tradice“.  A támhle za smrčkem „Své povinnosti si plním zodpovědně. Dělám to, jak se má.“ Podíval jsem se na něho a všiml si jeho robotického kroku na lesní cestě. Hned mi to bylo jasné - další dokonalý Kiborg!

„Kdo vytvořil ty hranice?“ To jsem skoro vyštěkl (na hranice jsem trochu alergický). Skoro mě ani neslyšel a musel jsem to opakovat.

„Jsou dané, kulturou a tradicí.“ Vážně a svatě pokyvoval.

„No jo, ale kdo je vytvořil?“

„Nevím, lidi?“

„Jasně, lidi a jací lidi?“

„Nevím“ už trochu netrpělivě.

„Stejní, úplně stejní jako jste vy a já! A kde teď jsou?“

„Neznám je, nevím!“ To už mi trochu odsekl. Sem tam dokážu někoho trochu nadzvednout a tohle byl ten případ. (Nechápu to, jsem tak milý.)

„Mrtví“ Štouchl jsem ho prstem do prsou. „Řídíte se pravidly mrtvol“

„A co bych měl jako dělat?“

„Dělejte si, co chcete, to je právě ten váš problém. Jedete si podle jízdního řádu mrtvol a nedovolíte si vymyslet svůj vlastní.“ Tohle se ho dotklo. Díval se na mě jako na šílence.

Došli jsme to potichu. Když jsme se loučili, říkal jsem si, že už se asi neuvidíme. Ale dnes dopoledne mi od něho přišla mailem konečně zformulovaná objednávka, budeme pracovat na JEHO opravdovém životě.

Kdysi nám řekli, že TAM už se nesmí. Je tam zeď. Ale víte co? Ona tam žádná není. Jde to dál a je to tam o moc barevnější a vypečenější. Zkuste to, čeká vás tam velké dobrodružství!

P.S. Vlastní boule na mě nesvádějte, ty k dobrodružství patří…

KONEC POHÁDKY?

Před pár dny jsem tady prozradil něco z manželského koučinku a popisoval příběh, kdy žena – matka opustila rodinu, protože se hluboce zamilovala do jiného muže. Neměla v sobě dlouho jasno a byla rozpolcená, měla je ráda oba. Po nějaké době se vrátila zpátky k manželovi. Ten po celou dobu jejího „výletu“ na sobě odvedl opravdu hodně práce a postavil se k tomu celému velmi tolerantně, otevřeně a nesobecky. Ona na sobě pracovala také, po čase se rozhodla vrátit k rodině a vše vypadalo tak dobře.

Pracovali na sobě oba velmi tvrdě a bojovali za svůj vztah. Ano, používám minulý čas, protože na poslední návštěvě proti mně seděli opět velmi smutní a vyčerpaní.

Paní se moc snažila, ale nedokázala přestat milovat svého přítele, viditelně upadala na duchu i na zdraví. Manžel ji nacházel, jak bezmocně pláče na koberci. Dál už to nešlo. Dohodli se na rozchodu.

On zůstává sám, ona se vrací ke svému příteli, děti budou ve střídavé péči.

Konec pohádky?

Rozhodně ne. To, co ve mně jako koučovi a pozorovateli příběhu zůstává, je hluboká úcta ke všem zúčastněným. Za tu dobu, co jsme společně pracovali, jsem měl šanci je osobně poznat a přes všechnu bolest, kterou museli zažít, obdivuji jejich kultivovanost, přímost a pravdivost. Takto „rovné“ lidi nemůže čekat špatná budoucnost.  Podstatou života je změna, Svět se neustále mění a my v něm. Vyrovnávat se se změnami nám připadá mnohdy velmi těžké. Ale tak už to chodí. Ten kdo dokáže změnu i přes bolest přijmout, smířit se s ní, ten se stává skutečnějším člověkem.

Na závěr svého minulého článku jsem jim přál do dalších sedmdesáti let společného života hodně odvahy. U toho přání zůstávám, jen musím vypustit „společný život“ – no tak to je.

Za to můžeš ty

Jsou na výletě, jdou lesem, děti skotačí a vše je idylické. Najednou změna, ona se sune k zemi, chytá se za krk a chroptí, dusí se a posledními zbytky dechu šeptá přerývaná slůvka o epilepsii a vynechávajícím srdci. Musí okamžitě zpátky – domů. Až tam se pomalu dostává do normálu.

Jindy, na zasněžených horách, kousek od Vánoc v teple a bezpečí horské chaty něco přes 1000 m.n.m. chytá ho ledovou rukou a zadržuje od cesty do baru. Venku hustě sněží. „Kde tady přistane vrtulník? „ ptá se.

„Na co potřebuješ vrtulník?“  

„ Doktor…“

Na to se nedá nic říct, vstává a míří k baru.

„Srdce…“ slyší za sebou jen slabý výdech.

Přežila to.

„Dnes mám zase noční“ řekla mu.

„Jak myslíš“ odtušil temně.

Když mu o půlnoci volala, jen tupě blábolil. Byl zase namol.

Do rána ji chodila jedna sms za druhou. Všechny velmi agresivní.

„Víš, že se vždycky opiju, když jdeš na noční.“ Oznámil ji ráno.

Nástrojů ovládání je mnoho. Jde jen o to je rozpoznat…. A nedat se. 

MANŽELÉ

Něco z manželského koučinku, podle mě moc zajímavý příběh.

Začalo to v lednu, když ke mně poprvé přišel manželský pár (35) řešit rozpadající se čtrnáctileté manželství. Paní si našla přítele, manželova kamaráda. A jak to bývá, manželka toho přítele byla zase nejlepší kamarádka té manželky…

Proběhly asi dvě schůzky, ale na té druhé mi oba oznámili, že je konec – rozchází se. Byl jsem z toho trochu smutný, protože jsem je intuitivně viděl velmi pevně spolu.

Jak milé bylo tedy překvapení, když mi na konci června zazvonil mobil a znovu si domluvili schůzku. Sešli jsme se a hned v prvních vteřinách bylo jasné, o co jde. Tak zničené dva lidi jsem dlouho neviděl, utrpení z nich přímo kapalo – z obou. Paní na tom byla o poznání hůř, cítil jsem, že ji dochází síly a viděl formující se ošklivou nemoc. Nerozešli se, dál spolu žili. Tedy žili… týden to zkoušeli dát dohromady a týden byli rozejití, tak se to opakovalo. To vše s dětmi a před dětmi. Obrovské vášnivé scény řešila celá rodina. Všichni jsou tak krásně emotivní a impulzivní, že ani nevěřím, že jsem v Čechách. Každopádně jsem jim doporučil okamžité odloučení na jeden měsíc a pak se uvidí. Domluvili jsme se, že na konci července se setkáme a řekneme si co dál. Do té doby se budu scházet s každým zvlášť. Ona se odstěhovala, on jí platí pronájem.

Začali jsme. Oba jsou úžasní, inteligentní, svědomití a odpovědní lidé. Takovou práci na sobě jsem myslím ještě neviděl.  Každý zvlášť se posunul o kilometry dopředu. Splnili jedinou podmínku – chtěli!

On se posunul od „musím ji okamžitě vyhnat, nebudu ze sebe dělat vola“ k „miluji tě a nic s tím neudělám, dveře zpátky máš otevřené“. A ona se posunula od „nedá se s ním žít, nikdo se mi nediví, že jsem mu lhala“ k „už se nikdy nebudu bát žít pravdu a o všechno, co chci, se přihlásím“.

Je to tak, šli jsme společně po lese a já ho slyšel říkat, že ji miluje a že mu vadí, že je teď s tím druhým, ale že ji dává možnost si vzít dovolenou, rozhlédnout se poznat, co je pro ni dobré a tak se rozhodnout. Netlačil na ni, nežadonil, nechtěl okamžité rozhodnutí. Dokázal, že umí milovat bezpodmínečně. Za práci, kterou vykonali, přes všechnu bolest, kterou současně prožívali, mají oba dva mou hlubokou úctu.

Pravda, konec července jsme nestihli.  Ale když se dnes s dětmi vrátil z dovolené, ona seděla u bazénu a byla hodně nervózní. Vrátila se.

Dokázali to. Prošli první složitou částí. Ta horší, daleko těžší je teprve čeká. Intimita je rozbitá, důvěra narušená a zakládají novou komunikaci založenou na pravdě. Sen se rozplynul a po čtrnácti letech se konečně potkávají dva skuteční lidé, kteří k sobě musí najít cestu. Budeme mít ještě hodně práce, ale ve skutečnosti musí splnit jedinou podmínku – chtít. A k tomu jim do dalších sedmdesáti let společného života přeji hodně odvahy!

Cvičit bez očekávání

O seberozvojových technikách se natáčí videa, filmy, vychází kopce knih. Mnohé praktiky, cvičení a názorové proudy jsou už dnes všeobecně známé a běžně je slyším v rozhovorech lidí kolem sebe. Včera jsem se procházel po lese s mladým mužem, který na sobě hodně pracuje, skoro všechno už viděl, přečetl a vyzkoušel, ale přesto se neposouvá dál, ačkoliv by upřímně chtěl. Brouzdali jsme lesem, který nám poskytoval příjemný chládek a on mi celkem podrobně vyprávěl o každé technice, kterou vyzkoušel.

Nějaký čas zkoušel pracovat s čakrami, pak si přečetl Svět bez hranic a na další měsíc ho pohltilo mé milované Ho´oponopono, pak zkoušel zenové dýchání a pak… popisoval jednu techniku za druhou. Teď by chtěl proniknout do meditací. Pořád ale neví, která cesta ho dovede k cíli. Zeptal jsem se ho, co že je to ten cíl. Ale, neměl v tom moc jasno – popisoval mi jakýsi ideální klidový stav.

Typické pro začátek cesty, sám jsem to zažil. Člověk tak dychtí po poznání, až nemá čas poznávat. Pořád objevuje něco nového a pro to nové a lákavé opouští cestu, na kterou vykročil.

 V dřívějších dobách byly tyto techniky utajené. Před pár lety jsem si neuměl vysvětlit, jak je možné, že dnes je jich všude kolem nás tolik. Odpověď jsem našel – pro to nepřehledné množství člověk opět ztrácí přehled, takže tajemství je povětšinou zachováno.

Pro tebe Tomáši: Zastav se, vyber si jediné cvičení – jakékoliv – a to prostě cvič. Cvič bez očekávání, pokorně a klidně. Největší chybou je v této oblasti tlak na výkon a snaha něčeho rychle dosáhnout. Těmito praktikami se totiž setkáváme s jiným světem (i když stejně přirozeným), než na jaký jsme byli dosud zvyklí. Je to svět jemných energií a platí zde velmi jemné zákony. Chtění a prosazování vlastní vůle tady nic neznamená. Čím trpělivěji a pokorněji budeš cvičit, tím rychleji půjdeš kupředu. Jen zaklep na dveře a pak se nech vést. Staň se užaslým pozorovatelem, který nic neočekává.

Zase pomalounku vstát

Je Váš život hezký? Pokud ano, gratuluji Vám z celého srdce a stejně tak si přeji, aby kolem mne byli výhradně šťastné bytosti. Šťastné, usměvavé, sebevědomé, svobodné a věrné sami sobě a – samozřejmě zdravé a naplněné. Kdo mi rozumí, ví jak moc sobecké toto přání je.

Jestli je ale Vaše odpověď záporná, dám Vám tip jak to změnit. „Jak to změnit“ jsou důležitá slůvka, protože: POKUD V MÉM ŽIVOTĚ NĚCO NEFUNGUJE – MUSÍM TO  Z M Ě N I T. Velké CVAK v hlavě, zvycích a systémech přesvědčení.

Všimněte si totiž, že hezký život (stejně jako ten nehezký) je jen otázkou správného (nesprávného) výběru, rozhodnutí, přístupu a úhlu pohledu. Dokonce i to jak mluvíme, určuje naši budoucnost.

Správný výběr přitom závisí jen na dvou věcech:

1) Být přítomný ve chvíli kdy si vybírám. Např. nemyslet na to, co dnes v televizi vymyslí doktor House, když mě zrovna žádá o ruku ten zanedbaný chlápek, co z něho táhne pivo. Takové „ANO“ pak zcela jistě roztočí kolo dějin natolik, že už pak nestihnu uhnout.

2) Důvěřovat svým pocitům. Pokud všechno ve mně křičí „NE“, je jedno, že mi matka radí „ANO“. Prostě si toho chlápka nevezmu. (Mimochodem „NEVÍM“ se v tomto případě rovná „NE“).

Vypadá to jednoduše, ale je potřeba zdůraznit, že pokud se touto cestou vydáme, potřebujeme hodně osobní odvahy. Nepoletíme totiž vždycky jen vzhůru ke štěstí, ale sem tam nás to shodí taky pěkně na zadek do bláta. Jde jen o to nezůstat sedět a zase pomalounku vstát. A znova a znova…

Hodně štěstí...

Můžu si za to sama

Včera jsem pracoval s jednou velmi milou třicátnicí. Má dvouletý vztah, cítí čím dál větší touhu po dítěti a není si jistá, zda právě její přítel je TEN pravý. Žádný jiný chlap není po ruce a na chladnokrevné seznámení se za účelem otcovství nějak nemá náladu.  Řešila si sice něco úplně jiného, ale tohle téma se tam stále objevovalo. Během hodinu a půl dlouhé terapie, mi asi tak sedmdesátkrát zopakovala, že za to může, že „tohle je její vina“ a že „to nebo tamto si určitě zaslouží, protože není dost hodná“. Vina a být hodná, velmi hanebné výrazy!

Procházeli jsme se po nábřeží Orlice, byl opravdu prima večer a já ji slyšel říkat:

„Když já si za to vlastně můžu sama, protože nejsem dost hodná. Martin chce mít hodnou, mírnou a tichou ženu a já to nedokážu. Já mu třeba někdy i něco řeknu. Když na mě řve, tak se neudržím a tím ho rozvztekám. Potřebuju mít klidný a hezký vztah, nechci se hádat.“

„Nikdo se nechceme hádat. Co s tím uděláte, jak to chcete změnit?“ Zajímalo mě.

„No, to už mám promyšlené. Budu se muset naučit být hodná, vydržet to.“ Řekla odhodlaně.

„Celý život?“

„Určitě“ vyklepávala si písek z žabek „jinak se hádáme a já už jsem unavená.“

To je nádherný příklad, jak si zadělat na celoživotní utrpení, potlačování sama sebe a nakonec nějakou moc smutnou nemoc. Pravda je, že za tohle si může člověk sám. Ale změnit to musí také sám. Nikdo není oběť, každý jsme plně zodpovědní za život, jaký žijeme.

Můžete si vybrat:

1) Žít tichý, mírný a klidný život jako babička, která neměla žádné finanční ani společenské možnosti, navíc byla přikovaná vírou, že se musí podrobit dědovi a nejlépe sama na sebe úplně zapomenout a obětovat se ostatním (i když, kdo ví něco o své babičce?).

2) Žít autenticky a pravdivě svůj vlastní život taková jaká jsem a najít si partnera, který mě takovou bude mít rád. Svoboda, štěstí a zdraví.

Jsem pro druhou variantu. Samozřejmě to není tak jednoduché, má to háček. Pokud nebudu sama k sobě i k partnerovi upřímná, budu mu na začátku vztahu hrát „babičku“ abych ho získala nebo proto, že se bojím, aby o mě měl zájem, je to špatně.

Vážit si sám/a sebe, žít autenticky a pravdivě před sebou i před světem – to je tisíciletími vyzkoušený model. Neponižujte se, nepotlačujte se, přijímejte se taková, jaká jste. (To znamená se všemi svými temnými stránkami, máme je všichni.)

Na závěr, aby nedošlo k nedorozumění: Znám plno ve vztahu utlačených, ušlápnutých chlapů. Pro ně platí to samé.

PV

JARNÍ DÉŠŤ

…prudký jarní déšť.

(monzunový, s kapkou romantiky)

zachvívám se nad tou svobodou a

rychle se vžívám, padám k zemi

Nesvobodně, prostě dolů…

Vsáknout se, svlažit a zahynout,

Přeměnit se v páru.

(hele obláček, jak zase směšně vypadá)

A pak se znovuzrodit vodou

Co tak svobodně

si k zemi si padá…

(báseň)

Prázdnota

Včera u mě byla na terapii jedna paní, která (aniž by si to zatím uvědomovala) se postupně probouzí. Začíná vnímat virtualitu takzvané reality a zalekla se vykukující prázdnoty, která je za všemi těmi barevnými bublinami. Má z toho deprese.
Určitě není sama kdo to tak prožívá, ale napadlo mě, že je to podobné, jako bychom měli deprese nad prázdným listem papíru.
Pravda, je to zavazující, člověk musí převzít zodpovědnost a odhodlat se něco namalovat. Musí se rozhodnout, co tam bude. A co když udělá chybu, co když se mu budou smát? Samozřejmě, když se odváží, stane se opravdovým tvůrcem. (Vlastně nestane, protože jím odjakživa byl.)
Je zvláštní, že se toho čistého listu tolik bojíme…

Příběh s dobrým koncem

Jedna prima paní (51) mi tento týden vyprávěla svůj akční příběh s dobrým koncem. Byl to příběh o vztahu k manželovi a celoživotním hledání společné cesty. Mají za sebou téměř třicetiletý boj jeden o druhého. Hádky, pití, disharmonie, nejrůznější problémy a potíže. Řešili to každý po svém.

Zajímavé na tom je, že si ona roky myslela, že se manžel nesnaží, že se jen veze. Myslela si, že bojuje sama. Až po těch dlouhých letech pochopila, že on na jejich vztahu pracoval, jenže po svém a jinak než by ona čekala. Teď si ho za to váží a má ho o to radši. Samozřejmě mě zajímalo, jak to dělal, co bylo to podstatné, čím pomohl ke společnému vítězství. Odpověď mě moc potěšila. Paní se na mě podívala, chvíli byla ticho a pak řekla „Protože byl ochotný se pohádat a vždycky z té hádky dokázal udělat nějaký závěr. Něco, co jsme pak společně mohli řešit.“ (Já k tomu dodávám, ano dal tomu konkrétní podobu a s tou se už dá pracovat.)

To je přesně ono. Hádky jsou výborný nástroj komunikace. S jedinou podmínkou, že se při nich neurážíme, nezraňujeme a že mají konstruktivní konec. Samozřejmě se to nepovede vždycky takhle ideálně, ale to nevadí. Snaha se počítá.

Aby byl příběh úplný – ti dva dnes žijí hezký život, zvládli to a to je moc dobrá zpráva pro nás ostatní.

Přemýšlím nad tím, jak tenká je hranice a jak složité je odhadnout zda z disharmonického vztahu odejít nebo zůstat a bojovat. Chvíli se mi zdá, že je to jasné. Odejít ve chvíli kdy se ten druhý přestal snažit. A hned pak mě napadne… a jak to poznám? Dokážu to správně vyhodnotit? Vybrat si musíme každý sám za sebe.

Dokonalá

Začíná to vysokým výkonem. Ve sportu, v práci, často tam i tam. Okolí jen žasne a nestíhá. Holka, kde se v tobě bere tolik energie?

Pak obvykle přijde zájem o zdravou stravu a vášnivé nasávání všech rad, směrů a příruček. Za chvíli ví, co a v kolik a co už vůbec nikdy. Její život je rázem plný pravidel. Je dobrá kuchařka a skvělá hostitelka. Postaví před vás mísu chlebíčků, a dokud ji celou nesníte, pohostinně vám nabízí. Upíjí k tomu teplou vodu. S citronem, pokud nezhřešila snídaní. Často ho raději vynechá. Jako tu snídani.

Celou svou pozornost věnuje jídlu a obrazu v zrcadle kynoucího těla. Přesto, že se pro ni jídlo stalo vším, je obraz v zrcadle jen odrazem její obézní mysli. Realita je mnohem drsnější. Jídlo se pro ni stalo vším. Postupně mu odevzdá veškerou svobodu.

Pak přicházejí divné pohledy od cizích lidí. Nejsou obdivné. Bohužel nejsou ani soucitné. Jsou většinou zlé a útočné. Už je to tak, je jiná.

To, že má problém nevidí ani přes 34kg na váze. Vždyť jsem se přece tak nacpala jogurtu! To, že to bylo jen půl čajové lžičky ji nikdo nepřesvědčí.

 Má velmi suchou pleť. Ochabují ji prsty. Ztrácí menstruaci a vlasy ji nejdřív řídnou, pak prostě nahusto vypadávají. Zuby se začínají uvolňovat.

Vidím jich kolem sebe víc a víc. Bezpohlavní, neženské. Některé na tom nejsou ještě tak špatně, jiné balancují na hraně. Smutné a paradoxní v našem všeobecně přežírajícím se světe…

Dyslexie nebo porucha soustředění?

Šikovný devítiletý kluk má pořádný stres z psaní diktátů. Při odbloku začal najednou spontánně mluvit o strachu, který ho vždycky přepadne a o dvou vzpomínkách, které za to mohou.

Vzpomínka první:

První třída, píšeme na papír, chtěl jsem si to promyslet, zpozdil jsem se. Paní učitelka mi vytrhla papír a před třídou mi na něj napsala velikou červenou pětku přes celý papír. Moc jsem se styděl.

Vzpomínka druhá:

Domácí úkol jsem napsal krasopisně. Nikdy jsem ho ještě krasopisně nenapsal, protože škrábu. Psal jsem to celé sám, jen maminka mi tam opravila jedno „Y“.

Paní učitelka mi druhý den nevěřila, že jsem to psal já, protože vždycky škrábu a ptala se mě před třídou, kdo to psal. Najednou jsem si nemohl vzpomenout (běžný důsledek stresu), a když si nemůžeš vzpomenout, tak si to musíš vymyslet. Řekl jsem ji, že to za mě psala maminka. Byl jsem pak po škole a musel to celé přepsat. Nedokázal jsem to napsat krasopisně a zase jsem to naškrábal.  Paní učitelka se zlobila. Bylo mi to líto.

Dyslexie? Porucha soustředění?  No comment…

Hra zvaná Osobní rozvoj

Vydali jste se cestou osobního rozvoje a narážíte na protichůdná doporučení a vzájemně si odporující návody?

Máte pravdu, je to tak. Jako příklad uvedu Zákon přitažlivosti, podle kterého jsme naváděni vyslovit své konkrétní ideální přání a od tamtud nahoře (nebo odkud vlastně) nám na růžových padáčcích pošlou naše vysněné něco. Vše dostáváme na základě své objednávky, dokonce se dočtete, že lze i reklamovat. Dokonalé.

Jenže hned druhé doporučení říká „Vyvaruj se ideálních představ, protože ideál tě vede přímo ke zklamání.“ Dobře, tak si mám přát rovnou něco neideálního? Třeba hádavou partnerku?

 A pak je tu ještě jeden pohled „Nech to na Bohu a dostaneš vše, co potřebuješ“ (pokud někomu vadí slovo Bůh, ať si za to dosadí, co se mu líbí). Takže žádný záměr? Žádné přání? Nesmím si nic přát? To nemám svobodnou vůli?

Tak to bychom měli.

No ale kdo má pravdu? Ke kterému myšlenkovému proudu se mám připojit? Do jakého tábora vstoupit? A co ti z toho druhého tábora? Mám je ještě zdravit?

Vtip je v tom, že platí všechny ty cesty současně a navíc je třeba splnit ještě několik dalších podmínek. 

To je motanice, že? Intelektuálně to pochopit je obtížné a slova jsou nepřesná. Jde tady o prožitek, o praxi.  Stejně tak to chodí i v dalších „odvětvích“ osobního rozvoje. O protichůdná doporučení tady prostě není nouze.

Nezbývá než se do toho ponořit a metodou Pokus-omyl se prodírat k cíli.

Možná, že tu je ještě jedna možnost. Najít někoho kdo už tu cestu prošel a nechat se vést. Jenže když je těch více či méně rozvinutých všude kolem tolik a někteří si na to jen hrají. Jak poznat, že je to ten pravý?

Hra začíná. Hodně štěstí.