Jedna prima paní (51) mi tento týden vyprávěla svůj akční
příběh s dobrým koncem. Byl to příběh o vztahu k manželovi a celoživotním
hledání společné cesty. Mají za sebou téměř třicetiletý boj jeden o druhého.
Hádky, pití, disharmonie, nejrůznější problémy a potíže. Řešili to každý po
svém.
Zajímavé na tom je, že si ona roky myslela, že se manžel nesnaží,
že se jen veze. Myslela si, že bojuje sama. Až po těch dlouhých letech
pochopila, že on na jejich vztahu pracoval, jenže po svém a jinak než by ona
čekala. Teď si ho za to váží a má ho o to radši. Samozřejmě mě zajímalo, jak to
dělal, co bylo to podstatné, čím pomohl ke společnému vítězství. Odpověď mě moc
potěšila. Paní se na mě podívala, chvíli byla ticho a pak řekla „Protože byl
ochotný se pohádat a vždycky z té hádky dokázal udělat nějaký závěr. Něco,
co jsme pak společně mohli řešit.“ (Já k tomu dodávám, ano dal tomu
konkrétní podobu a s tou se už dá pracovat.)
To je přesně ono. Hádky jsou výborný nástroj komunikace. S jedinou
podmínkou, že se při nich neurážíme, nezraňujeme a že mají konstruktivní konec.
Samozřejmě se to nepovede vždycky takhle ideálně, ale to nevadí. Snaha se
počítá.
Aby byl příběh úplný – ti dva dnes žijí hezký život, zvládli
to a to je moc dobrá zpráva pro nás ostatní.
Přemýšlím nad tím, jak tenká je hranice a jak složité je
odhadnout zda z disharmonického vztahu odejít nebo zůstat a bojovat.
Chvíli se mi zdá, že je to jasné. Odejít ve chvíli kdy se ten druhý přestal
snažit. A hned pak mě napadne… a jak to poznám? Dokážu to správně vyhodnotit? Vybrat
si musíme každý sám za sebe.
Žádné komentáře:
Okomentovat