KONEC POHÁDKY?

Před pár dny jsem tady prozradil něco z manželského koučinku a popisoval příběh, kdy žena – matka opustila rodinu, protože se hluboce zamilovala do jiného muže. Neměla v sobě dlouho jasno a byla rozpolcená, měla je ráda oba. Po nějaké době se vrátila zpátky k manželovi. Ten po celou dobu jejího „výletu“ na sobě odvedl opravdu hodně práce a postavil se k tomu celému velmi tolerantně, otevřeně a nesobecky. Ona na sobě pracovala také, po čase se rozhodla vrátit k rodině a vše vypadalo tak dobře.

Pracovali na sobě oba velmi tvrdě a bojovali za svůj vztah. Ano, používám minulý čas, protože na poslední návštěvě proti mně seděli opět velmi smutní a vyčerpaní.

Paní se moc snažila, ale nedokázala přestat milovat svého přítele, viditelně upadala na duchu i na zdraví. Manžel ji nacházel, jak bezmocně pláče na koberci. Dál už to nešlo. Dohodli se na rozchodu.

On zůstává sám, ona se vrací ke svému příteli, děti budou ve střídavé péči.

Konec pohádky?

Rozhodně ne. To, co ve mně jako koučovi a pozorovateli příběhu zůstává, je hluboká úcta ke všem zúčastněným. Za tu dobu, co jsme společně pracovali, jsem měl šanci je osobně poznat a přes všechnu bolest, kterou museli zažít, obdivuji jejich kultivovanost, přímost a pravdivost. Takto „rovné“ lidi nemůže čekat špatná budoucnost.  Podstatou života je změna, Svět se neustále mění a my v něm. Vyrovnávat se se změnami nám připadá mnohdy velmi těžké. Ale tak už to chodí. Ten kdo dokáže změnu i přes bolest přijmout, smířit se s ní, ten se stává skutečnějším člověkem.

Na závěr svého minulého článku jsem jim přál do dalších sedmdesáti let společného života hodně odvahy. U toho přání zůstávám, jen musím vypustit „společný život“ – no tak to je.