Dobrodružství

V pátek navečer jsem se toulal po lese s jedním mladým pánem (37).

Na začátku schůzky chci po každém, aby zformuloval „objednávku“, aby mi do dvou holých vět dostal, proč jsme se sešli a co od toho očekává. To se Jirkovi nedařilo, místo toho mluvil a mluvil a mluvil. Nevěděl, proč přišel, neměl jasné téma, na kterém by chtěl pracovat, jen cítil, že je něco špatně. To se stává docela často, že se náš „problém“ pohupuje někde v mlhách nevědomí a ne a ne se vyloupnout.

Šli jsme pěkně svižně a já jsem spíš poslouchal a hledal něco, co by mě „ťuklo do nosu“.  Až asi po dvanácti kilometrech konečně slyším věty „Už se cítím dospělý“ a „Vím, kde jsou hranice“ a za chvilku „Největší důraz při výchově dětí dávám na tradice“.  A támhle za smrčkem „Své povinnosti si plním zodpovědně. Dělám to, jak se má.“ Podíval jsem se na něho a všiml si jeho robotického kroku na lesní cestě. Hned mi to bylo jasné - další dokonalý Kiborg!

„Kdo vytvořil ty hranice?“ To jsem skoro vyštěkl (na hranice jsem trochu alergický). Skoro mě ani neslyšel a musel jsem to opakovat.

„Jsou dané, kulturou a tradicí.“ Vážně a svatě pokyvoval.

„No jo, ale kdo je vytvořil?“

„Nevím, lidi?“

„Jasně, lidi a jací lidi?“

„Nevím“ už trochu netrpělivě.

„Stejní, úplně stejní jako jste vy a já! A kde teď jsou?“

„Neznám je, nevím!“ To už mi trochu odsekl. Sem tam dokážu někoho trochu nadzvednout a tohle byl ten případ. (Nechápu to, jsem tak milý.)

„Mrtví“ Štouchl jsem ho prstem do prsou. „Řídíte se pravidly mrtvol“

„A co bych měl jako dělat?“

„Dělejte si, co chcete, to je právě ten váš problém. Jedete si podle jízdního řádu mrtvol a nedovolíte si vymyslet svůj vlastní.“ Tohle se ho dotklo. Díval se na mě jako na šílence.

Došli jsme to potichu. Když jsme se loučili, říkal jsem si, že už se asi neuvidíme. Ale dnes dopoledne mi od něho přišla mailem konečně zformulovaná objednávka, budeme pracovat na JEHO opravdovém životě.

Kdysi nám řekli, že TAM už se nesmí. Je tam zeď. Ale víte co? Ona tam žádná není. Jde to dál a je to tam o moc barevnější a vypečenější. Zkuste to, čeká vás tam velké dobrodružství!

P.S. Vlastní boule na mě nesvádějte, ty k dobrodružství patří…

KONEC POHÁDKY?

Před pár dny jsem tady prozradil něco z manželského koučinku a popisoval příběh, kdy žena – matka opustila rodinu, protože se hluboce zamilovala do jiného muže. Neměla v sobě dlouho jasno a byla rozpolcená, měla je ráda oba. Po nějaké době se vrátila zpátky k manželovi. Ten po celou dobu jejího „výletu“ na sobě odvedl opravdu hodně práce a postavil se k tomu celému velmi tolerantně, otevřeně a nesobecky. Ona na sobě pracovala také, po čase se rozhodla vrátit k rodině a vše vypadalo tak dobře.

Pracovali na sobě oba velmi tvrdě a bojovali za svůj vztah. Ano, používám minulý čas, protože na poslední návštěvě proti mně seděli opět velmi smutní a vyčerpaní.

Paní se moc snažila, ale nedokázala přestat milovat svého přítele, viditelně upadala na duchu i na zdraví. Manžel ji nacházel, jak bezmocně pláče na koberci. Dál už to nešlo. Dohodli se na rozchodu.

On zůstává sám, ona se vrací ke svému příteli, děti budou ve střídavé péči.

Konec pohádky?

Rozhodně ne. To, co ve mně jako koučovi a pozorovateli příběhu zůstává, je hluboká úcta ke všem zúčastněným. Za tu dobu, co jsme společně pracovali, jsem měl šanci je osobně poznat a přes všechnu bolest, kterou museli zažít, obdivuji jejich kultivovanost, přímost a pravdivost. Takto „rovné“ lidi nemůže čekat špatná budoucnost.  Podstatou života je změna, Svět se neustále mění a my v něm. Vyrovnávat se se změnami nám připadá mnohdy velmi těžké. Ale tak už to chodí. Ten kdo dokáže změnu i přes bolest přijmout, smířit se s ní, ten se stává skutečnějším člověkem.

Na závěr svého minulého článku jsem jim přál do dalších sedmdesáti let společného života hodně odvahy. U toho přání zůstávám, jen musím vypustit „společný život“ – no tak to je.

Za to můžeš ty

Jsou na výletě, jdou lesem, děti skotačí a vše je idylické. Najednou změna, ona se sune k zemi, chytá se za krk a chroptí, dusí se a posledními zbytky dechu šeptá přerývaná slůvka o epilepsii a vynechávajícím srdci. Musí okamžitě zpátky – domů. Až tam se pomalu dostává do normálu.

Jindy, na zasněžených horách, kousek od Vánoc v teple a bezpečí horské chaty něco přes 1000 m.n.m. chytá ho ledovou rukou a zadržuje od cesty do baru. Venku hustě sněží. „Kde tady přistane vrtulník? „ ptá se.

„Na co potřebuješ vrtulník?“  

„ Doktor…“

Na to se nedá nic říct, vstává a míří k baru.

„Srdce…“ slyší za sebou jen slabý výdech.

Přežila to.

„Dnes mám zase noční“ řekla mu.

„Jak myslíš“ odtušil temně.

Když mu o půlnoci volala, jen tupě blábolil. Byl zase namol.

Do rána ji chodila jedna sms za druhou. Všechny velmi agresivní.

„Víš, že se vždycky opiju, když jdeš na noční.“ Oznámil ji ráno.

Nástrojů ovládání je mnoho. Jde jen o to je rozpoznat…. A nedat se. 

MANŽELÉ

Něco z manželského koučinku, podle mě moc zajímavý příběh.

Začalo to v lednu, když ke mně poprvé přišel manželský pár (35) řešit rozpadající se čtrnáctileté manželství. Paní si našla přítele, manželova kamaráda. A jak to bývá, manželka toho přítele byla zase nejlepší kamarádka té manželky…

Proběhly asi dvě schůzky, ale na té druhé mi oba oznámili, že je konec – rozchází se. Byl jsem z toho trochu smutný, protože jsem je intuitivně viděl velmi pevně spolu.

Jak milé bylo tedy překvapení, když mi na konci června zazvonil mobil a znovu si domluvili schůzku. Sešli jsme se a hned v prvních vteřinách bylo jasné, o co jde. Tak zničené dva lidi jsem dlouho neviděl, utrpení z nich přímo kapalo – z obou. Paní na tom byla o poznání hůř, cítil jsem, že ji dochází síly a viděl formující se ošklivou nemoc. Nerozešli se, dál spolu žili. Tedy žili… týden to zkoušeli dát dohromady a týden byli rozejití, tak se to opakovalo. To vše s dětmi a před dětmi. Obrovské vášnivé scény řešila celá rodina. Všichni jsou tak krásně emotivní a impulzivní, že ani nevěřím, že jsem v Čechách. Každopádně jsem jim doporučil okamžité odloučení na jeden měsíc a pak se uvidí. Domluvili jsme se, že na konci července se setkáme a řekneme si co dál. Do té doby se budu scházet s každým zvlášť. Ona se odstěhovala, on jí platí pronájem.

Začali jsme. Oba jsou úžasní, inteligentní, svědomití a odpovědní lidé. Takovou práci na sobě jsem myslím ještě neviděl.  Každý zvlášť se posunul o kilometry dopředu. Splnili jedinou podmínku – chtěli!

On se posunul od „musím ji okamžitě vyhnat, nebudu ze sebe dělat vola“ k „miluji tě a nic s tím neudělám, dveře zpátky máš otevřené“. A ona se posunula od „nedá se s ním žít, nikdo se mi nediví, že jsem mu lhala“ k „už se nikdy nebudu bát žít pravdu a o všechno, co chci, se přihlásím“.

Je to tak, šli jsme společně po lese a já ho slyšel říkat, že ji miluje a že mu vadí, že je teď s tím druhým, ale že ji dává možnost si vzít dovolenou, rozhlédnout se poznat, co je pro ni dobré a tak se rozhodnout. Netlačil na ni, nežadonil, nechtěl okamžité rozhodnutí. Dokázal, že umí milovat bezpodmínečně. Za práci, kterou vykonali, přes všechnu bolest, kterou současně prožívali, mají oba dva mou hlubokou úctu.

Pravda, konec července jsme nestihli.  Ale když se dnes s dětmi vrátil z dovolené, ona seděla u bazénu a byla hodně nervózní. Vrátila se.

Dokázali to. Prošli první složitou částí. Ta horší, daleko těžší je teprve čeká. Intimita je rozbitá, důvěra narušená a zakládají novou komunikaci založenou na pravdě. Sen se rozplynul a po čtrnácti letech se konečně potkávají dva skuteční lidé, kteří k sobě musí najít cestu. Budeme mít ještě hodně práce, ale ve skutečnosti musí splnit jedinou podmínku – chtít. A k tomu jim do dalších sedmdesáti let společného života přeji hodně odvahy!

Cvičit bez očekávání

O seberozvojových technikách se natáčí videa, filmy, vychází kopce knih. Mnohé praktiky, cvičení a názorové proudy jsou už dnes všeobecně známé a běžně je slyším v rozhovorech lidí kolem sebe. Včera jsem se procházel po lese s mladým mužem, který na sobě hodně pracuje, skoro všechno už viděl, přečetl a vyzkoušel, ale přesto se neposouvá dál, ačkoliv by upřímně chtěl. Brouzdali jsme lesem, který nám poskytoval příjemný chládek a on mi celkem podrobně vyprávěl o každé technice, kterou vyzkoušel.

Nějaký čas zkoušel pracovat s čakrami, pak si přečetl Svět bez hranic a na další měsíc ho pohltilo mé milované Ho´oponopono, pak zkoušel zenové dýchání a pak… popisoval jednu techniku za druhou. Teď by chtěl proniknout do meditací. Pořád ale neví, která cesta ho dovede k cíli. Zeptal jsem se ho, co že je to ten cíl. Ale, neměl v tom moc jasno – popisoval mi jakýsi ideální klidový stav.

Typické pro začátek cesty, sám jsem to zažil. Člověk tak dychtí po poznání, až nemá čas poznávat. Pořád objevuje něco nového a pro to nové a lákavé opouští cestu, na kterou vykročil.

 V dřívějších dobách byly tyto techniky utajené. Před pár lety jsem si neuměl vysvětlit, jak je možné, že dnes je jich všude kolem nás tolik. Odpověď jsem našel – pro to nepřehledné množství člověk opět ztrácí přehled, takže tajemství je povětšinou zachováno.

Pro tebe Tomáši: Zastav se, vyber si jediné cvičení – jakékoliv – a to prostě cvič. Cvič bez očekávání, pokorně a klidně. Největší chybou je v této oblasti tlak na výkon a snaha něčeho rychle dosáhnout. Těmito praktikami se totiž setkáváme s jiným světem (i když stejně přirozeným), než na jaký jsme byli dosud zvyklí. Je to svět jemných energií a platí zde velmi jemné zákony. Chtění a prosazování vlastní vůle tady nic neznamená. Čím trpělivěji a pokorněji budeš cvičit, tím rychleji půjdeš kupředu. Jen zaklep na dveře a pak se nech vést. Staň se užaslým pozorovatelem, který nic neočekává.