Čtyři dohody

Říkal mi kamarád „byl jsem na Čtyřech dohodách, fakt hustý a ten Dušek, ten to opravdu válí“ a za chvilku na to „jenže v tomhle reálným světě je potřeba něco vydržet“. Jasně, držíme, držíme svoje systémy přesvědčení, tlačíme, až nám oči lezou z důlků. Myslím při tom na staré známé pravidlo „Když to jde ztuha, nebo je to dokonce boj, jdeš špatnou cestou.“  Škoda, že v pohádkách se to říká přesně naopak „Dlážděná je cesta do pekla“ a tak je pojištěno, že po té dlážděné se, pro jistotu málokdo vydá.

Ale co kdyby, co kdyby byla pravda, že za zdí televizních paradigmat  je louka a za ní voňavá mez a za ní… to už si ani neumíme představit. 

Ty Čtyři dohody budou pro dnešek úplně stačit. Krom jiného, snažím se podle nich žít. Nejsem dokonalý a stále dělám chyby, jsem totiž normální chlápek ve středním věku. Ale i tak, žít podle nich, je naprosto úchvatné. Zkuste to.

Pro toho, kdo by si nemohl vzpomenout, tady jsou:

1) Nehřešte slovem. (Říkejte jen to, co si myslíte. Vyhýbejte se používání slova proti sobě a pomlouvání druhých.)

2) Neberte si nic osobně.  (Ani chválu, ani výčitky, ani pomluvy – jen tak se nestanete obětí zbytečného utrpení.)

3) Nevytvářejte si žádné domněnky. (Komunikujte jasně s ostatními, abyste se vyhnuli nedorozuměním. )

4) Dělejte vše tak, jak nejlépe dovedete. (Ale ne lépe)

Těžší než jsme doufali.

„Hezky papej, ať jsi velký chlap“ to mi říkávali, když jsem byl malý. Velkého chlapa jsem od té doby považoval za ideál. A tak jsem ve školce převyšoval ostatní děti o půl hlavy, v první třídě o hlavu a na základce už se za mě táta styděl, když jsem s ním šel po ulici se svou oblíbenou flintičkou. Nedivím se, byli jsme stejně vysocí.

A tak to šlo a šlo, až to přišlo až sem. Skoro dva metry a sto šestnáct kilo živé váhy. Je mi fajn, ale ostatní to zdá se nechápou. Kalhoty se na mě běžně nešijí, při návštěvě moderních obchodů si připadám jako zrůda, protože největší velikosti bych nenatáhl ani po lýtka.  Mimochodem tady krátce odbočím. V těch moderních obchodech visí fotky mladých mužů v nadživotní velikosti. Všichni mají jedno společné, jsou to křehké typy s propadlým hrudníčkem. Neřeším, že jsem out, jsem out-spokojený, ale spíš mě děsí vize blízké budoucnosti, kdy po ženách anorektičkách, budu potkávat muže anorektiky. Tlak doby je neúprosný…

A co je nejhorší, už se pro mě nedělá ani nábytek. Vše je do sta kilo váhy. Nedávno jsem si zkusmo lehl na moderní relaxační lehátko a pak musel utíkat, protože to vypadalo, že budu majiteli kupovat nové. Poslední kapka přišla ve chvíli, kdy jsem začal přemýšlet o novém vybavení své terapeutické místnosti a zjistil, že neexistuje židle, kterou bych po krátkém čase nerozsedl. To mě naštvalo a rozhodl se pevně, že začnu hubnout. Donucen okolnostmi, donucen světem. Jinak by mě to rozhodně ani nenapadlo.

Nechť je tedy toto bráno jako pilotní text, pro záznam budoucím generacím. Kterak další nešťastník pod tlakem trhu, o kila přišel…

mail

V sobotu jsem dostal tento mail. Uveřejňuji ho proto, že se té šikovné mladé paní, která ho napsala, báječně povedlo popsat, co se to vlastně děje při kineziologické terapii a následně po ní. Jak zmateně se můžete cítit, než se vše nově urovná. Tak ať je vám to k užitku…

Dobrý den Pavle,

Píši Vám co se událo po návštěvě u Vás na kineziologii. Je to už téměř měsíc, co jsem u vás byla, ale až teď se situace tak nějak uklidnila. Jen se malinko připomenu, měla jsem potíže s mluvením mezi lidmi.

Po kineziologii se začaly dít věci. Co se týče tělesných projevů, tak téměř nic, ale psychika dostala zabrat. Měla jsem takový guláš ve svém životě, ale v tu chvíli jsem si to opravdu neuvědomovala. Až teď, zpětně vím, kam to vše směřovalo. Muselo to tak být, jinak bych nebyla tam, kde jsem teď.

Se synem jsem musela na čtrnáct dní odejít od přítele k mým rodičům. Nebyla jsem schopná si uvědomit, co je tady vlastně problém? Přišlo mi, že je problém úplně všechno. Musela jsem pryč, potřebovala jsem klid. S přítelem jsme se stále hádali, nedalo se to snést. Bylo to zvláštní… řešila jsem přeci můj problém s mluvením mezi lidmi a najednou se mi sesypalo téměř všechno.

Ale jak vím, než se může něco vyřešit, musí nastat chaos. Stále jsem si opakovala afirmaci, co jste mi poradil „Lenko, miluji tě bezpodmínečnou láskou“…celých 14 dní kdykoliv jsem si vzpomněla. Mělo to velikou moc.

Když jsem přijela k rodičům, byla jsem rozhodnutá, že od přítele odejdu. Vše jsem naplánovala, jak budu matka samoživitelka, budu bydlet u rodičů atd. Vydrželo mi to týden. Poté jsem změnila názor… u rodičů jsem se dostávala do podobných situací (konfliktů) jako s přítelem. Stále jsem se nemohla zbavit toho, před čím jsem vlastně utekla od přítele. Problém nebyl přítel, ani moji rodiče. Problém byl můj pohled na sebe samotnou. Problém byl opravdu ve mně. Po návštěvě u vás, vše co jsem měla v sobě vyřešit vyplulo na povrch. Nechtěla jsem si to přiznat, ale bylo to tak.

Teď se tomu musím smát jak to vše je už tak nějak dávno. Kdybych nešla k těm rodičům, v životě bych to nepochopila a stále bych nevědomky dávala za vinu příteli, že se ve vztahu necítím tak nějak dobře. Uvědomila jsem si, co je potřeba změnit v mém životě. Po té, co jsem si vše uvědomila, jsem se rozhodla, že půjdu zpět k příteli. Hodně jsme mluvili a stanovili si pravidla, abych i já měla v našem vztahu prostor na sebe samou a další věci. Vše pochopil. 

Dále mě něco vedlo k tomu, mrknout na mé knihy, které jsem teď trochu zanedbávala vzhledem k tomu, že jsem na mateřské. Našla jsem knihu Čtyři dohody a dohoda NEBER NIC OSOBNĚ A NEDĚLEJ SI DOMĚNKY, je velké moudro. Moc mi to pomohlo. I když jsem tu knihu už četla, tenkrát mi nedala tolik, jako teď.

No a abych se nějak dobrala konce...ale stále se zdálo, že to neřeší ten můj hlavní problém, kvůli kterému jsem vlastně k Vám přišla. Ale opak byl a je pravdou. Vše tohle co se událo mě pomohlo mít se ráda a vážit si sebe a od toho se odvíjí vlastně vše. Opravdu se cítím jinak…lépe, uvolněně. Problém s mluvením odeznívá ani nevím jak. Na začátku se to zdálo všechno tak zamotané a teď je vše tak jasné jako křišťál. 

Vím, že celý můj příběh se může zdát na první dojem tak nějak zmatený, ale není jednoduché popsat, co jsem prožila. Bylo to drsné a zároveň velkolepé…

Mám nízké sebevědomí

Co je to vlastně sebevědomí?  Být si vědom sám sebe, uvědomovat si sám sebe.  Jak to, že si neuvědomuji sám sebe? A co si tedy uvědomuji jiného? Co je pro mě důležitější, než to co mi říká má duše a mé tělo?  Kam upírám svou pozornost?  Ven. Vnímám povrchové obrazy jiných lidí a vytvářím si mylný úsudek o jejich nesrovnatelně vyšší hodnotě, aniž bych viděl do toho co je pod povrchem. A pod povrchem, jde-li o skutečně úspěšného člověka, bývá tvrdá práce. Pokud už se tedy chci srovnávat, nezbývá mi než, vzít si příklad, vyhrnout rukávy a začít na sobě pracovat. Prvním krokem by mělo být otočení pozornosti dovnitř, přestat se srovnávat. Udělat si čas sám na sebe a alespoň z části poznat toho, kdo se skrývá za obrazem v zrcadle. Pak se mi sebevědomí začne štěpit do dvou příbuzných složek a tou je SEBEJISTOTA a SEBEHODNOTA.

Sebe - jistý jsem si v nějaké konkrétní situaci. Například, chodím už deset let do stále stejného zaměstnání a už po slepu nahmátnu šanon s fakturami. Jsem si jistý! Sebejistota ze mě sálá na mé kolegy a oni mne obdivují. Pak mi skončí pracovní doba a já si mám jít koupit nové trenýrky. Nejistě se plížím mezi regály, a protože tohle jsem ještě nedělal, rychle si vezmu ty o dvě čísla menší, hlavně ať už to mám za sebou! V obchodě je najednou má sebejistota na bodě nula. Sebejistota se získává opakováním, tady je na místě trénink.

Sebe-hodnota je podle mne trvalejší.  Jde o znalost vlastní hodnoty. Vím, co jsem už dokázal a pamatuji si to. To mi dává důvěru, že příští úkoly opět zvládnu. Svou sebehodnotu můžeme cítit každý jinak. Někdo zachraňuje děti, jinému k vysoké sebehodnotě stačí překonat horský masiv a pro dalšího je to vědomí, že se dokáže postarat o rodinu, vytvořit ji láskyplné zázemí a ještě k tomu pečuje o krásně kvetoucí zahrádku. Jde o to, nezapomínat na to, co jsem dokázal. V čem je má síla. V tomto případě stojí za to sednout si a napsat seznam svých dobrých činů a vlastností. Mám zkušenost, že opravdu každý ze sebe vymačká aspoň dvacet bodů!

Nakonec, pro zopakování praktický příklad. Mohu se setkat s tyranem. Může to být můj nový šéf, kterého bude bavit, při každé příležitosti mi připomenout, že jsem k ničemu. Je jasné, že má sebejistota začíná být ohrožena. Abych ji posílil, musím začít trénovat svou pracovní dovednost. Pokud ale mám současně vědomí sebe-hodnoty, nebudou mi šéfovy poznámky ubližovat, protože se přes brnění sebehodnoty ke mně vůbec nedostanou („Jen si kecej, já jsem dokázal vylézt na Sněžku a mám se za to rád!“)

koleno

Koleno

Jednou se ke mně přikulhal mladý muž, něco přes třicet mu bylo, a že si poranil koleno při sportu.  Podle lékařů by to mělo jít rozcvičit, rehabilitace má předepsané a chodí na ně. Ale kolenu se nějak nechce, no a tak je tady. Sportovec, štíhlý svalovec, žádný fňukálek. Ztrácí trpělivost, protože už se vidí někde na kole.

Řeklo by se, že je to prostě úraz a hotovo. Ale už vím trochu svoje. Šli jsme do odbloku. Při testování jsem zjistil tyto emoce: na úrovni těla – mrzutost (odpor), mlčenlivý / na úrovni podvědomí  - žal a pocit viny, poražený / na úrovni těla, nemám volby. Dalším testováním jsem přišel na to, že problém leží v současnosti nebo blízké minulosti.

Pokračovali jsme. Z jeho strany nepřišla žádná reakce. Na nic si nevzpomněl. Cítil jsem, že přestává spolupracovat.  Docela těžký případ. Pomohl jsem si svou odbornou literaturou, nechal jsem ho číst nahlas:

„Nehoda, úraz = vynucené poučení při neřešených problémech. Je to situace, která zpochybňuje nastoupenou cestu člověka. Má ho vyburcovat, aby se pozorněji účastnil života.“

Při poslední větě mu málem selhal hlas, měl velké problémy ji dočíst. Jasný signál.  Zeptal jsem se ho, jestli ho to nějak oslovuje. Řekl, že neví, ale zamračil se u toho. Že by se v něm odehrával nějaký souboj? Už se mi několikrát potvrdilo, že když nevíme, tak víme, ale nechceme o tom ani slyšet.  Cítil jsem houstnoucí energii, odblok je blízko.

Tak další větu a nahlas. „Učiňte svůj život spontánním a zajímavějším, ukončete monotónní běh svého života. Raději vybočte z řady, ale vyciťujte nové kreativní impulsy“. Tak teď už se mračil docela, a já jsem cítil silné vibrace v oblasti břicha. Ještě potřeboval přidat, mrkli jsme na koleno.

„Koleno, symbolický význam: pokora, klesnout na kolena, pokoření, přinutit někoho klesnout na kolena, potupit – lámat přes koleno…“ a pak „ Pochopit, že v kleče se projevuje vyššímu náležitá pocta a člověk se při tom sám činní menším, vyjadřuje uznání hierarchie…“

Nedočetl, proud emocí ho zastavil. Uvědomil si, co potřeboval, svěřovat se nechtěl. Dokončili jsme práci.

Šel jsem ho vyprovodit ke dveřím. Čekala tam na něho manželka. Brunátná obrovská ženská, ze které šla hrůza…