když miminko v noci pláče

Některé miminko v noci spí jako dudek, jiné je neklidné, mele sebou a v krátkých pravidelných intervalech budí všechny okolo. Nemluvím o velkých dětech, co jim už rostou zoubky, ale o několikaměsíčních začátečnících.

 Sem tam se mi objedná nevyspalá maminka a chce odblokovat svého človíčka. To dá rozum, potřebuje se vyspat. Odblok neprovádím na miminku, jak by si někdo mohl myslet, ale na mamince. Proč to tak je? Protože takové miminko považuje svou maminku za celý Vesmír. Co za Vesmír, maminka je pro miminko Bůh. Ti dva lidé jsou v tomto období natolik spojení, že to vlastně žádní dva ani nejsou.

Stává se, že bůh-maminka má sama nějaké starosti a nejraději by si sama poplakala a tak to za ni dělá miminko.  Většinou jde ale o to, že ačkoliv spí děťátko ve stejné posteli s maminkou, nebo někde hodně blízko, přesto se cítí mrzuté a jaksi odstrčené (opravdu, emoce miminka umím kineziologie poznat).

Představte si, že vás Vesmír (nebo Bůh, jak kdo potřebuje) odstrčí. Nevím jak vy, ale já bych řval až by nadskakovaly hrnky na poličce.  

V tomto bodě maminka vždycky zalapá po dechu, protože se lekne, že dělá něco špatně. Klid, tak to není. Je potřeba zůstat otevřená a místo hlavy zapojit srdce. Pokud se vám podaří navodit v sobě pocit Vesmíru a s jeho vší láskou pochovat své dítě, většinou už nic jiného není potřeba.

Pro lepší pochopení si představte kruh a v něm jediný bod. Ten kruh jste vy a puntík je vaše dítě. Takhle hluboko je ve vás, až ve vašem středu. Dá se to i otočit. Jako střed si představte sama sebe a vaše dítě je pak celým vašim vesmírem. Obojí je pravda, vzájemně se dokonale prolínáte a doplňujete. Nejste oddělení, nejste vy a ono, jste jen vy. Pokud se vám toto podaří procítit, myslím, že máte vyhráno.

Hledám tátu svých nenarozených dětí

Poslední dobou se setkávám s pro mě novým jevem. Přicházejí za mnou krásné mladé ženy kolem třicítky, všechny s podobným tématem „hledám tátu pro své nenarozené děti“. Většinou už mají přítele, žijí s ním ve společné domácnosti, ale nejsou si jím jisty. Bojí se, že je na Mateřské dovolené neuživí. Mají obavy z nižší životní úrovně, bojí se mu odevzdat. Téměř všechny přesně vědí, jaký by měl pravý partner být: chtějí k němu vzhlížet, chtějí na něm být závislé (minimálně po čas mateřské). Potřebují vedle sebe sílu, jistotu a charisma. Nadprůměrný plat dotyčného je samozřejmostí.

Cítím, jak se v nich pere potřeba nezávislosti s potřebou závislosti. Rozumím jim.

Říkám si „Co to s těma chlapama je? Prožívají snad nějakou zapeklitou krizi? Už se nechtějí starat o svou rodinu, o ženu? Vím, že tak to určitě není. Muži potřebují být ochránci, potřebují ukázat svou odpovědnost a sílu. Dokázat se postarat.

Myslím, že se nám mění Svět před očima. Přestávají platit po tisíce let zaběhnuté role. Ženě už nestačí sedět v jeskyni žvýkat kůže a udržovat oheň. Chce ven na lov a přitom si nasbírat dost lasturek a per na ozdobu. Osvobozuje se ze své role.

Muž lovec je s reakcí trochu ve skluzu. Pochopitelně, v jeho světě se toho tolik nezměnilo. Loví stejně jako jeho otec, děd, praděd … Ale když dovleče maso do jeskyně, může se stát, že tam je ticho, prázdno a zima. Dokážu si představit, že cítí zklamání a frustraci. Jeho předkové na tom byli jinak. Proč on? Rozumím mu.

Pomohlo by ulovit si jinou ženu? Sotva J. Tohle je celospolečenský jev.

Tak co s tím?

Především je potřeba se probudit a začít žít tady a teď. Opustit nahrané vzorce. Měli bychom si uvědomit, co ve skutečnosti chceme. Chci být nezávislá nebo závislá? Nezávislá, v tom případě přijmu svou novou roli stoprocentně a nebudu ji míchat se starými vzorci mých babiček, které mi hučí v DNA. Pak se ve mně přestane prát moderní manažerka s věčnou mamkou v domácnosti. Stačí si vybrat svou roli a nepochybovat.

Věřit ve svůj vztah, věřit ve svého partnera - partnerku, že mě nenechá na holičkách, až bude zle.  Popravdě, nemůžu přijít na to, proč bych měl žít s někým, komu nemohu důvěřovat. Jen proto, abych nebyl sám? Ale no tak!

Co funguje vždycky, je pokora, tolerance, trpělivost a hlavně láska.

A ještě něco.

Když už něco chci, musím pro to něco udělat.  Je důležité, dokázat pro svůj cíl opustit svou zónu pohodlí. Na čas se uskromnit. Ať už jde o dítě nebo o mamuta…

Zákon přitažlivosti

Zákon přitažlivosti je moc dobrá věc a určitě je velmi užitečné projít si stádiem “absolutního tvořitele“.  Jakmile se skutečně začnou vaše přání plnit, dostáváte tím ještě jeden dar. Je jím pohled do zrcadla, ano vaše realita zrcadlí, co jste si v minulosti přáli a skrze ni začnete rozumět sami sobě. Ne jen té vědomé části, ale hlavně té nevědomé. Takový pohled je příležitostí k pročištění sebedestruktivních programů.
Nojo, ale pak si člověk uvědomí, že tady vlastně není sám a při ohlédnutí do minulosti vidí, jak nedokonalé plány spřádá. A když se na to tak nacítí a chvíli s tím žije, pozná, že z hlediska důležitosti je na tom stejně, třeba jako list jabloně… Pak přichází pokora a touha harmonicky se začlenit do celistvosti Vesmíru. Touha už nebýt někým větším, kdo tady mává kouzelnickou hůlkou.
A tak si dál přeji svá přání, ale už neočekávám výsledek, nezažívám zklamání, že mé přání není splněno v mém časovém limitu. A snažím se nechávat místo pro boží zásah, pro korekci.
Je to jako když máte kotě a ono si vyrazí na cesty. Necháte ho jít, ale jdete za ním a dáváte na něj pozor. No a ve chvíli, kdy si to namíří k sousedovic buldokovi, láskyplně ho zvednete a odnesete zpátky k mámě. Možná, že se kotě v tu chvíli vzteká, že to chtělo jinak, ale zachránili jste mu kůži. Tak je to i s námi. Nechme ve svých plánech a strategiích místo pro láskyplné ruce, které nás nasměrují někam úplně jinam...

Věty

„Ty krávo, cos to zase udělala!“

„Běž si nejdřív uklidit ty prase, nažereš se až potom!“

Jak na Vás tyto věty působí? Vyvolávají ve vás spíš kladné či záporné emoce? Hloupá otázka, že?

 Ale přesto, dokázali byste tak mluvit se svým milovaným člověkem? Představte si svou životní lásku nebo své dítě jak mu říkáte „Ty krávo, co jsi to zase udělala!“ Bude vás přesto milovat? Nevím.  Tohle by se dít nemělo, že ne? Ale děje se to.

Často takto hrubě jednáme s naším nejvěrnějším druhem. S člověkem, s kterým budeme muset, ať se nám to líbí nebo ne, prožít celý svůj život. Sami se sebou.  Jak je asi tomu, koho takto oslovujeme? Cítí se dobře? Chová k nám přátelství a vřelou náklonnost?

Jak má být na světě víc lásky a míru, když se takto nesnášenlivě chováme sami k sobě?

Pokud chceme, aby se změnil svět, nezbude nám, než začít sami  u sebe…