Mouchy

Neděle po obědě. Trávím, chytám lelky a je mi líno. Koutkem oka ale zpozoruji rušivý pohyb a pak znovu a znovu a zase. Zavřené okno se snaží hlavou vztekle prorazit tři velké masařky. Vždycky se rozlétnou, vrazí do skla, dostanou pecku do čela, spadnou na parapet. Pak naberou letovou výšku,  plyn na maximum a prásk, rána jako z děla, parapet a ještě jednou… Po třetím debaklu se na to vykašlou a lezou pěšky, kříže krážem po skle od rámu k rámu. Občas některou z nich přepadne deprese, tak si letargicky sedne a na všechno se vykašle. Jenže, za chvilku ji to zase nedá.

Koukám na ně a říkám si „hele, takhle jsem to dělával taky, to byla fuška!“ Baví mě je pozorovat. (Pro ochránce zvířat - pomoct  jim opravdu nemůžu, protože ležím.)

Pak přijde zásadní obrat. Jedna z nich se obrátí ke sklu zády, vlastně spíš zadkem, na zádech má křídla, a odlétá na průzkum místnosti. Po mezipřistání na mém čele, pokračuje místností do nejtemnějšího kouta, kde si sedá a přemýšlí. Říkám si, že to úplně vzdala a hledá pavučinu. Ty dvě zbývající už na lítání nemají sílu a jen tak lezou po skle. Hlavně, že je konečně ticho. To ta průzkumnice ne, zase bzučí, startuje a lítá kolem dokola dokud neucítí proud čerstvého vzduchu a otevřenými dveřmi vylétá na terasu a ven.

Konečně úplný klid.

Na mouchy jsem si znovu vzpomněl večer, když jsem ty dvě, mrtvé, uklízel z parapetu. Při tom jsem si řekl, že když už jsem jim nepomohl ven, napíšu o nich aspoň tenhle článek. Ne na jejich památku, ale proto, aby jejich trápení nevyšlo marně.  Jaké poučení z toho tedy plyne?

No přece, když přešlapuješ na místě a máš pocit, že tě okolnosti nepouští dál, nemá smysl vztekle vrážet hlavou do skla nebo zmateně běhat od jednoho mantinelu k druhému. A už vůbec ne zastavit a propadat skepsi. Chce to rozletět se kamkoliv jinam a hledat závan čerstvého vzduchu, pak už jsi od štěstí jen na dvě mávnutí muších křídel. Tak ať se to povede!

Jak mi andělé léčili zub

Pár let už úspěšně bojuji s paradentózou. Proč u mě začala, vím, poučení jsem si z toho vzal a víc se v minulosti pitvat nehodlám. Několik let jsem neměl problémy, až před pár dny, nic zlého netuše, cuklo mi v dásni. Než jsem došel domů, pořádně to bolelo, nemohl jsem skousnout, prostě otrava. Protože jsem měl dost práce, přetloukl jsem to Ibalginem a běžel dál. Prášek zabral a já jsem na svůj „problém“ úplně zapomněl.

V noci mě probudila opravdu slušná bolest. Dostal jsem příležitost začít to řešit. Rozhodl jsem se pro alternativu bez prášku, ale bylo to peklo. Takže tak, jak jsem ležel, začal jsem se modlit a prosit anděly o pomoc. Mlel jsem to pořád dokola, nevím jak dlouho, bolest pokračovala. Najednou jsem měl takový „polosen“.  Pusa se mi v něm proměnila na jakousi jeskyni. Docela zajímavé bylo, že já jsem byl vevnitř, v té jeskyni a vchodem jsem se díval ven na šatní skříň, kterou máme před postelí. Díval jsem se na úplně reálný obraz části šatní skříně ve tmě, zevnitř své dutiny ústní. A najednou napravo nahoře u stropu kolem jednoho z šedých balvanů (to byl ten zub) se začali rojit andělé. Byl to nějaký mně dosud neznámý druh, něco mezi andělem a motýlkem nebo dokonce můrou. Byli mnohem menší, než jsou andělé normálně, ale já jsem byl vlastně taky menší, takže není co řešit. Chvíli jen tak, pro mě zmateně, polétávali kolem a pak jsem byl najednou ještě menší a přímo u dásně. Andělé nesli jakýsi bílý polštářek, ptal jsem se co to je a oni mi odpověděli, že léčivá složka. Nadzvedli mi dáseň, odhalili celý kořen zubu, polštářek na něj položili, překryli dásní a pak se rozdělili na dva týmy. První měl za úkol stahovat dáseň směrem dolů, úplně mi ji napínali k prasknutí. Druhý tým, jehlou v nadživotní velikosti, prošíval dáseň kolem kořenu zubu. Tady to končí, probudilo mě bodání v dásni. Seděl jsem na posteli a rozhodl se to vydržet, protože mi bylo jasné, že jde o vpichy od té jehly. Pak jsem usnul a už bylo ráno.

Druhý den to bylo dobré. Pro optimisty – nebylo to úplně dobré, ještě to dost bolelo, ale bylo jasné, že se uzdravuji. No a další den už skoro bez bolesti a třetí, úplně zdráv.

Pro pořádek uvádím několik svých postojů a úvah:

1) Prášek mě akorát odvedl od nemoci a tím mi vzal možnost ji léčit. Přesto všem doporučuji, abyste prášky brali, zejména ty předepsané.

2) Můžeme se léčit sami, každý z nás má tu moc. Jsem o tom přesvědčený. Také jsem ale přesvědčený, že všichni jednoho dne umřeme, ale to nevadí.

3) Jestli existují andělé, jestli jsem já blázen, jestli to byl nebo nebyl sen, o to se klidně hádejte příštích pár let

Každopádně, při plném vědomí, Vám říkám, že mi malinkatí andělé, vyléčili zub.

Hezký den J