Zase pomalounku vstát

Je Váš život hezký? Pokud ano, gratuluji Vám z celého srdce a stejně tak si přeji, aby kolem mne byli výhradně šťastné bytosti. Šťastné, usměvavé, sebevědomé, svobodné a věrné sami sobě a – samozřejmě zdravé a naplněné. Kdo mi rozumí, ví jak moc sobecké toto přání je.

Jestli je ale Vaše odpověď záporná, dám Vám tip jak to změnit. „Jak to změnit“ jsou důležitá slůvka, protože: POKUD V MÉM ŽIVOTĚ NĚCO NEFUNGUJE – MUSÍM TO  Z M Ě N I T. Velké CVAK v hlavě, zvycích a systémech přesvědčení.

Všimněte si totiž, že hezký život (stejně jako ten nehezký) je jen otázkou správného (nesprávného) výběru, rozhodnutí, přístupu a úhlu pohledu. Dokonce i to jak mluvíme, určuje naši budoucnost.

Správný výběr přitom závisí jen na dvou věcech:

1) Být přítomný ve chvíli kdy si vybírám. Např. nemyslet na to, co dnes v televizi vymyslí doktor House, když mě zrovna žádá o ruku ten zanedbaný chlápek, co z něho táhne pivo. Takové „ANO“ pak zcela jistě roztočí kolo dějin natolik, že už pak nestihnu uhnout.

2) Důvěřovat svým pocitům. Pokud všechno ve mně křičí „NE“, je jedno, že mi matka radí „ANO“. Prostě si toho chlápka nevezmu. (Mimochodem „NEVÍM“ se v tomto případě rovná „NE“).

Vypadá to jednoduše, ale je potřeba zdůraznit, že pokud se touto cestou vydáme, potřebujeme hodně osobní odvahy. Nepoletíme totiž vždycky jen vzhůru ke štěstí, ale sem tam nás to shodí taky pěkně na zadek do bláta. Jde jen o to nezůstat sedět a zase pomalounku vstát. A znova a znova…

Hodně štěstí...

Můžu si za to sama

Včera jsem pracoval s jednou velmi milou třicátnicí. Má dvouletý vztah, cítí čím dál větší touhu po dítěti a není si jistá, zda právě její přítel je TEN pravý. Žádný jiný chlap není po ruce a na chladnokrevné seznámení se za účelem otcovství nějak nemá náladu.  Řešila si sice něco úplně jiného, ale tohle téma se tam stále objevovalo. Během hodinu a půl dlouhé terapie, mi asi tak sedmdesátkrát zopakovala, že za to může, že „tohle je její vina“ a že „to nebo tamto si určitě zaslouží, protože není dost hodná“. Vina a být hodná, velmi hanebné výrazy!

Procházeli jsme se po nábřeží Orlice, byl opravdu prima večer a já ji slyšel říkat:

„Když já si za to vlastně můžu sama, protože nejsem dost hodná. Martin chce mít hodnou, mírnou a tichou ženu a já to nedokážu. Já mu třeba někdy i něco řeknu. Když na mě řve, tak se neudržím a tím ho rozvztekám. Potřebuju mít klidný a hezký vztah, nechci se hádat.“

„Nikdo se nechceme hádat. Co s tím uděláte, jak to chcete změnit?“ Zajímalo mě.

„No, to už mám promyšlené. Budu se muset naučit být hodná, vydržet to.“ Řekla odhodlaně.

„Celý život?“

„Určitě“ vyklepávala si písek z žabek „jinak se hádáme a já už jsem unavená.“

To je nádherný příklad, jak si zadělat na celoživotní utrpení, potlačování sama sebe a nakonec nějakou moc smutnou nemoc. Pravda je, že za tohle si může člověk sám. Ale změnit to musí také sám. Nikdo není oběť, každý jsme plně zodpovědní za život, jaký žijeme.

Můžete si vybrat:

1) Žít tichý, mírný a klidný život jako babička, která neměla žádné finanční ani společenské možnosti, navíc byla přikovaná vírou, že se musí podrobit dědovi a nejlépe sama na sebe úplně zapomenout a obětovat se ostatním (i když, kdo ví něco o své babičce?).

2) Žít autenticky a pravdivě svůj vlastní život taková jaká jsem a najít si partnera, který mě takovou bude mít rád. Svoboda, štěstí a zdraví.

Jsem pro druhou variantu. Samozřejmě to není tak jednoduché, má to háček. Pokud nebudu sama k sobě i k partnerovi upřímná, budu mu na začátku vztahu hrát „babičku“ abych ho získala nebo proto, že se bojím, aby o mě měl zájem, je to špatně.

Vážit si sám/a sebe, žít autenticky a pravdivě před sebou i před světem – to je tisíciletími vyzkoušený model. Neponižujte se, nepotlačujte se, přijímejte se taková, jaká jste. (To znamená se všemi svými temnými stránkami, máme je všichni.)

Na závěr, aby nedošlo k nedorozumění: Znám plno ve vztahu utlačených, ušlápnutých chlapů. Pro ně platí to samé.

PV