Těžší než jsme doufali – dvě

Nadváha je vděčné téma. Tady se mi to potvrdilo, protože po mé úvodní zpovědi (článek Těžší než jsme doufali), mne soustrastně kontaktovalo celkem dost lidí a ještě víc škodolibých přátel. Dokonce, se objevilo ne jedno přání, abych napsal, jak tedy hubnu. Nuže, jak tedy hubnu?

Mám za sebou první zkušenost, kterou jsem zpětně nazval „předehrou“. Byla to doba nesmělých praktických pokusů i zapálené teoretické přípravy a hlavně, čas zrodu jakéhosi osobního stanoviska k tématu.

 V tomto období jsem důsledně listoval populárně naučnou literaturou, seznamoval se s obsahy KJ jednotlivých potravin, zaujatě vážil hmotnost rajčat i hrášku a odpočítával kuličky, ve zkratce věnoval se osobnímu výzkumu. Na internetu jsem sjíždět pořady s ing. Havlíčkem a doktorkou Kateřinou, prostě – to vše, pokud možno vleže, protože vyrovnaný člověk se bezdůvodně neklátí ani neposkakuje!

Přes všechny získané rady a postřehy se ve mně plíživě rodilo přesvědčení, že si do toho nenechám mluvit a najdu si vlastní cestu. Jakási hrdost. Mé vnitřní Já přece ví, co je správně a pokud si večer přeje dvacet deka anglické slaniny, obložené sýrem a zapité kvalitním červeným vínem, nemohu mu odporovat. (Nehledě k tomu, že velice rád prošlapávám neprošlapané cestičky, což je nevděčný úkol, ale někdo to prostě udělat musí.) Dopřával jsem tedy svému Já, o co si jen řeklo, navozoval psychickou pohodu a dbal na to, abych nezažíral stres, proti kterému jsem bojoval převážně červeným, někdy ovšem i bílým vínem. Na váhu jsem nelezl, určil jsem si totiž jako den vážení, vždy  poslední den v měsíci a těšil se na tu radost, až zjistím, že tohle funguje!

Nebudu to prodlužovat, užíval jsem si náramně a dlouho nebyl v takové psychické pohodě. Nakonec ale přišlo to vážení a bylo to jinak. Kdo by čekal, že jsem tímto způsobem shodil pár kilo, ten by prohádal. Po odečtení mé hmotnosti, jsem myslel, že je ta věc rozbitá. Rozbitá samozřejmě nebyla, jen drzá, protože ukazovala o tři kila víc než minule.

Nejzajímavější ale bylo hlavně to, co přišlo potom. Myslím tím, chvíli kdy bylo jasné, že se na to musí jinak. V tu ráno se mé podvědomí postavilo na zadní (je to tak vždycky) a začalo ke mně sladce promlouvat. První přišla moje nová podvědomá afirmace „ Bůh mě chce mít tlustýho!“ Za ní v závěsu, mi v hlavě sladce ševelily všechny ty ostatní mastné větičky o pořádných chlapech,  optimistických a vyrovnaných tlouštících a nakonec ta o tom, že až bude bída, bude se mi moje tajná zásobárna sádla, hodit a pak ještě, že podkožní kabátek je na zimu to nejlepší (pro pořádek, tohle jsem si říkal v červnu). Jistě jich sami znáte ještě víc.

Dobře, nakonec jsem to přehodnotil a sklonil se před doporučeními výše uvedené mediální dvojice. Začínám „sekat latinu“, zařazuji pohyb, slibuji lehce cvičit (aby se tělo nedostalo do šoku), jíst zdravě a napsat další zápis až se něco změní. Na váhu zatím nelezu, protože s ní nemluvím!

Otázka je, jak dlouho tu latinu budu sekat. A pak také přemýšlím, proč to tady všechno píšu. Asi z nějakého dostatečně narcistického popudu a pak možná trošku i proto, aby bylo vidět, jak si člověk dokáže nalhat hromadu bludů, jen aby nedosáhl změny.

Jak myš v lítačkách.

Tak takhle to vypadá, když se člověk rozhodne vzít osud do svých rukou. Jedna statečná žena mi poslala svůj příběh. Pokud si dobře vzpomínám, sešli jsme se jen dvakrát během šesti měsíců, víc nepotřebovala. Berte to prosím, jako inspiraci pro svůj vlastní život.

Chtěla bych se s vámi podělit o svůj příběh. Vím, že ještě nemám vyhráno, ale krok po kroku jdu naproti svému zdraví a psychické rovnováze. Zamilovala jsem se bláznivě do chlapa a vše bylo krásný, báječný a nejlepší… Tak jako normálně, když jste zamilovaní. Měl řadu svých nevyřešených problémů, ale kdo je dnes nemá J, máme je všichni.. a tak jsem věřila tomu, že společnou prací, dohodou a rozumným postupem jeho dluhy a problémy vyřešíme. Po dvou letech jsem uviděla, že je řeším já a on mě má pod palcem, protože uměl vždy poděkovat, vyjádřit lásku a to, jak mne potřebuje. Byl bez práce, já vydělávala, řešila, pracovala a on mě za to miloval. Docházela mi energie a ve chvíli, kdy jsem byla unavená a nestíhala, přicházel i od něj nezájem a naháněl jiné ženy – mladší a usměvavé. Poprvé jsem se rozhodla odejít. Poprvé jsem dostala šílený výprask. Nemohla jsem utéct, držel mě v zamčeném domě. Až ráno mě benevolentně pustil, že mohu jet do práce. Dlouho jsme se pak neviděli. Po půl roce přišel, že ví, co ztratil. Uvěřila jsem mu. Vztah pokračoval…. Nebudu unavovat detaily, ale násilí se stupňovalo a tím, že jsem se poprvé vrátila, dala jsem zelenou tomuto chování, jako normě pro náš vztah. Mě ubývalo sebevědomí, nakonec jsem začala mít i dojem, že je opravdu chyba ve mně a já jsem strůjcem jeho životního neúspěchu.. stala jsem se hromosvodem pro všechny jeho nálady – nutno možná i napsat, že jsem byla v práci úspěšná a během vztahu i povýšila na managerskou pozici ( tedy on si to nepřál J). Já ale věděla, že s tím souvisí vyšší příjem a tak budu moci lépe zabezpečit naši domácnost, budeme si moci dovolit dovolené, lyžování, atd…

Začala jsem žít syndromem týrané ženy – bála jsem se reálně reagovat na situace, které přinášel život – za šest let společného vztahu tento člověk prošel šesti zaměstnáními a ještě rok stačil být nezaměstnaný – věděla jsem, že jsem ten stabilní kámen a že ustojíme ty náhlé změny v jeho životě.

Mě ale docházela energie  - já do vztahu dávala a nic jsem nedostávala zpět. Nezájem o to, co dělám, jaké mám sny, jaké touhy. Zcela jsem pracovala pro něj. Dostala jsem i vynadáno za to, že mám přátele a občas zajdeme na vínko , jsem cvičitelkou aerobiku a nebylo jednoduché chodit na hodiny. Žárlil a myslel si, že ho podvádím. Dokonce mne označil za duševní děvku – že se bavím s kamarády – muži. Bála jsem se cokoliv mu na rovinu říkat. Začala jsem si vymýšlet, že jdu s kamarádkou, když přišla sms od kolegy z práce, vypínala jsem mobil, aby nebyly konflikty. Už jsem to vůbec nebyla já. Moje duše žila v tělesné schránce, tělesná schránka vykonávala to, co si partner přál a duše byla jako ve vězení.

A najednou přišla nečekaná chvíle. Kamarád z práce mi zavolal a nabídl mi možnost jet na pár dnů na ferraty do Itálie. Byl to můj sen už dlouho. Zkusit to, vidět to. Vypadl jim jeden člověk a sháněli náhradu. Věděla jsem, že když pozvání přijmu, přijde velmi zlá reakce od partnera. Že zase budu děvkou, tím z partnerů, co něco ničí .Nejela jsem tam proto, abych chlapovi zahla, za to nemusím platit osm tisíc a mohu to udělat tady a teď. Přála jsem si něco zažít, být sama se sebou a zlepšit si své sebevědomí, chcete-li, na chvíli pustit duši z vězení. Nabídku jsem přijala. Dozvěděla jsem se všechno, co jsem dopředu čekala –že jsem děvka, nefér ženská a že mnou pohrdá. Moc jsem se v duši těšila na výlet a zároveň v sobě měla provinění, že ničím, bořím. Balila jsem batoh a nakonec ani nechtěla odjet. Bála jsem se toho, co přijde. Odjela jsem. Bylo nás tam celkem devět, až v mikrobusu jsem se dozvěděla, že je to pánská jízda – osm chlapů a já. Bylo to skvělý. Být s galantními a chytrými chlapi. Tolerovali jsme se navzájem, já jejich chlapské chování a neřešení těch ženských detailů cestování, oni to, že na mne čekali, protože jsem bezesporu byla nejslabším článkem výpravy. Večer jsem ležela ve stanu a tekly mi slzy. Věděla jsem, že nedělám nic špatného, že mám svědomí čisté a že ten svět bez věznění mého já, je krásný a šťastný. Věděla jsem, že musím z toho starého odejít. Cítila jsem se jako v otáčecích dveřích. Chodíte kolem dokola a zpátky dovnitř se vám nechce a vyjít ven se bojíte. Často žijeme stereotypy a raději volíme zvyk než strach z nového, neznámého. Já nakonec vyšla ven. Ze začátku jsem si myslela, že jsem udělala chybu, že v tom světě okolo je všechno naplánovaný a všichni žijí šťastně a spokojeně, jen já jsem sama a nikdo o mě nestojí. Byl to jen klam. Neuměla jsem s tou svobodou nakládat. Pak přišla dovolená v Řecku a já zjistila, že se mohu radovat, tančit, žít naplno a nikdo mi za to nevynadal. Vrátila jsem se do Čech a už neuhnula ze začaté cesty. Najednou to bylo, jako když sundáte klapky z očí. Objevil se okolo krásný a barevný svět se spoustou možností, co dělat a jak smysluplně trávit čas. A jak si tak spokojeně žijete a rozmazlujete se vším, co vám chybělo v tom omezujícím vztahu, začnete kvést jak jarní kytička. Bez ohledu na věk, váhu, krásu… je to zevnitř, začnete se mít víc rádi a získáte vnitřní rovnováhu. Ten klid a pohoda z vás vyzařují a začnete přitahovat nové přátele a partnery.

Připadám si jako ve snu. Život se mi obrátil naruby. Není dne, kdy bych se nesmála a neměla radost. A stačilo tak málo. Začít se mít rád, pracovat pro sebe, pro své zdraví a rovnováhu. Tenhle krok musí udělat každý sám. Rok jsem běhala jak myš v těch lítačkách kolem dokola a hledala cestu ven nebo zpátky. Venku je to hodně hezký ….:-)