Tohle stojí za přečtení

Zase sem dávám něco, co jsem nenapsal, jenže,  souhlasím s tím do poslední tečky a je to tak dobře napsané, že prostě musím. Děkuji, pane doktore :-)

Vše, co nemáme rádi, se snažíme potlačit, oddělit od sebe nebo to aspoň za jakoukoliv cenu necítit. Odmítáme cítit své "špatné" emoce a snažíme se najít někoho dostatečně "zlého", koho z nich můžeme obvinit. A tím se oddělíme od sebe i od jednoho z lidí, se kterými ve skutečnosti tvoříme jednotu. A jen proto, že to tak děláme celá tisíciletí, jen proto si nevšimneme, o co jsme tím pádem chudší a omezenější. Proč to tak děláme? Protože nás nikdo nenaučil, že existuje ještě jedna cesta. Cesta pochopení. Strach nás chce chránit před nebezpečím. Vztek pomáhá zabezpečit hranice před vpádem zvenčí. Znechucenost je jen převlečený zájem a beznaděj jen dobře ukrytou nadějí. Zoufalství v nás může zmobilizovat ohromné množství sil a tím nás dovést k řešení a vina se nás snaží přimět k tomu, abychom se uměli dobře postarat o ty, na kterých nám záleží. Když porozumíte, procítíte celou svou bytostí, jak se vám celou dobu ta vaše nenáviděná část snažila pomoct. A pak jí můžete upřímně poděkovat a procítit vše pozitivní, co vám tato původně zatracovaná složka osobnosti chtěla a chce dát. Výsledkem takového procesu je obvykle více energie, lepší vztah k sobě, pocit, že ze mě spadlo něco těžkého a nepříjemného. Zbavení se pocitu viny, místo strachu ulehčení a skoro vždy objevení v sobě velké množství klidu. Dostanete se blíž sami k sobě, ke své duši i ke svému tělu, je to uvědomění si toho jak hodně můžete ovlivnit to, jak se cítíte a tím i celý svůj život.
/MUDr. Martin Daniel/

Cože?

Bodrý chlapík s bříškem, kolem padesátky si ke mně přišel vyřešit nějaké zdravotní problémy. Docela jsme si sedli do noty a tak byl i prostor na to abychom trochu popovídali a řádně po chlapsku se zachechtali. Při jedné takové uvolněné chvilce, odbočil a začal vyprávět o manželce a o tom, že je mezi nimi teď takové nepříjemné napětí, které způsobuje jeho nedoslýchavost. Vlastně, je to jinak, slyší ji, zvuk k němu dojde, ale její slova se nespojí, takže nerozumí smyslu. Jeho pravidelné „Cože? Co říkáš?“ rozpaluje jeho mírumilovnou tichou ženu do běla.  Dokonce prý pojala podezření, že ji to dělá schválně. Nepříjemná věc.

A tak jsme se tomu podívali na zoubek. Jako vždycky, zase se kývalo rukama a jako vždycky vyplavaly na povrch konkrétní potlačené emoce. Pátrali jsme v paměti a on si najednou vzpomněl, jak na něho manželka začala mluvit zrovna při fotbalovém zápase Češi proti Rusům. Ten zápas stál  za pendrek, naši ho řádně roztrpčili  a v tu chvíli se z druhé strany gauče ozvalo něco o zítřejším nákupu… a od té doby ji, přesto že chce, nedostatečně vnímá.

Víc nemusel říkat, jedno klepnutí na ruce a už jsme věděli. Zkrat uší, došlo u něho ke zkratu uší. Je na to velmi jednoduché cvičení. Vítězně jsem mu oznámil, že je třeba, aby si za domácí úkol, denně ráno a večer, tahy, které si nacvičíme, mnul ucho. Podíval se na mě pronikavýma modrýma očima, dočista mě propichoval pohledem a bylo zřejmé, jak přemítá, proč si z něho dělám srandu.  Má autorita zjevně klesala, málokdo totiž přijme jednoduché řešení. Většina potřebuje, aby to bylo složité, jinak kouzlo vyprchá. Nakonec kývl a ucho si zkušebně promnul. Ukázalo se, že na to má talent a tak nakonec souhlasil.

Když jsem je s jeho ženou asi za měsíc míjel v jedné nákupní pasáži, spiklenecky se na mě zašklebil a mezi zuby procedil „dobrý“. Dodnes si sice nejsem jistý, zda mi tím sděloval výsledek nebo šlo o torzo pozdravu, ale aspoň si na základě jeho příběhu můžeme zopakovat snad již známé doporučení: „Dámy, nerušte svého miláčka, když sleduje fotbal!“